„Formu našeho ducha dal nám Bůh při narození a všechny události, které nás potkávají, jsou pro nás obohacením nebo ztrátou podle toho, jak dovedeme být věrni této své vnitřní podobě a jak se dovedeme sjednotit se svým osudem.“ * 31. prosince 1902, Myslechovice u Litovle † 25. ledna 1974, Paříž Katolík, prozaik, básník, esejista a překladatel Jan Čep spatřil světlo světa údajně až po silvestrovské půlnoci, ale jeho tatínek si podle rodinné zkazky přál v matrice ukotvit čas v zakončeném už roce, že prý pro život jeho syna bude lepší mít rok k dobru. První z deseti dětí chalupníka a stolaře přivedla polní cesta nejprve do obecné školy v Cholině, reálného gymnasia v Litovli a nakonec na pražskou filosofii, kde v Hlávkově koleji nějaký čas strávil společně s Vilémem Závadou a kde se zapsal na přednášky francouzského a anglického jazyka a literatury a lingvistiky. Jeho učiteli byli mj. J. Fischer, V. Mathesius a F. X. Šalda. Po první státní zkoušce však studium přerušil a za několik let se rozhodl od jeho uzavření definitivně ustoupit. Snad v tom nějakou roli sehrál právě F. X. Šalda svým povzbudivým hodnocením jeho literární práce („Letnice“), soukromě mu pak napsal: „Jistě máte dar, který nebyl udělen nikomu druhému — je dobře, že jste si toho vědom. Promluvíte jednou nejen za svůj rod a za svůj kraj, ale i za celý národ, za všecky němé a propadlé do mlčení. Bude to veliká chvíle připravovaná od věků.“ V Šaldově Zápisníku pak čteme: „To vidění, které nemohu nijak jinak charakterizovat než jako vidění jitřní. Každý básník ovšem že vidí po svém a nově; ale u Čepa je to právě vidění jitřní v tom smyslu zvláštní svěžesti a zvláštního pokojného úžasu, té svěžesti, toho klidu, a toho pokojného úžasu, který mají věci polité vycházejícím sluncem a jakoby jím vynesené z vod dlouhého mlčení a zetmění. Čep vidí věci, z nichž nesešla posud rosa. To je jedna mez, a sice horní, ve škále jeho vidění. Ale je i mez spodní, a ta je v tom, že Čep věci a lidi svým pohledem váží.“ Spolu s Jaroslavem Seifertem a Františkem Halasem nese pak Jan Čep na hostivařském hřbitově rakev se zesnulým F. X. Šaldou. Zde jsme ale poněkud přeskočili dva zásadní mezníky v Čepově životě, jímž jednak bylo jaro roku 1926, kdy z podnětu literárního vědce Alberta Vyskočila oslovil Josefa Floriana ze Staré Říše, že by rád překládal George Bernanose. Následné pobyty ve Staré Říši a korespondence s Josefem Florianem působily na Čepa formativně a otevřely mu publikační příležitosti překladatelské i autorské. Druhým momentem je rok 1928, kdy se Čep ve francouzském Clermontu poprvé setkává s Georgem Bernanosem. Léta dvacátá až čtyřicátá pro Jana Čepa znamenají vedle jiného přátelství a nebe prozářené jiskrami z literárních ohňů, u nichž sedával s Janem Zahradníčkem, Bedřichem Fučíkem, Aloysem Skoumalem, Egonem Hostovským, Jakubem Demlem, Františkem Hrubínem… Publikoval mj. v časopisech Na hlubinu, Akord, Kvart, Řád, Cesta, Rozmach, Obnova, Listy pro umění a kritiku, Vyšehrad. Když se po válce v Praze chystal „Světový festival mládeže“, byl Čep jako výtečný franštinář povolán k úvodní promluvě před prezidentem republiky a zahraničními delegáty. Napsal si projev na téma obrany základních lidských práv a svobod, avšak mládežničtí funkcionáři Jiří Pelikán a Zdeněk Hejzlar mu vystoupení zakázali. Obdobně ani rozhlas nesměl projev odvysílat a jedině Vyšehrad, list pro křesťanskou kulturu našel odvahu Čepovo slovo vydat. Těsně před komunistickým převratem bydlí krátce Čep v Praze nedaleko Chotkových sadů s pomníkem obdivovaného Julia Zeyera. Můžeme si představit, že se s ním před svým odjezdem do Německa přišel i rozloučit. 15. srpna 1948 míří přes Františkovy Lázně a Aš z komunisty znásilněné republiky do exilu, v aktovce si kromě dvou kartáčů a strojku na holení veze jen Deník venkovského faráře s Bernanosovým věnováním a Chateaubriandovy Paměti. Zprvu žije Čep v Paříži, kde píše do Le Mondu a na čemsi pracuje pro generála Čeňka Kudláčka, který tam s generálem Sergějem Ingrem řídil zpravodajskou činnost proti čs. komunistickému režimu, ale od podzimu 1951 už je v německém Mnichově a oslovuje domov z Rádia Svobodná Evropa, v Bavorsku setrvá až do jara 1955, kdy odchází do Paříže za svou paní, Francouzkou Marií, dcerou literárního kritika a esejisty Charlese Du Bose, u nás překládaného staroříšským okruhem a Janem Zahradníčkem v poválečném Akordu, a svými dvojčaty, Jeanem a Claire. Snad můžeme hodnotit, že jeho život zejména jako literáta v exilu byl těžký. Jakkoli jeho eseje, filosofická zamyšlení i kulturní referáty na vlnách Svobodné Evropy patřily k tomu asi nejlepšímu v programu vůbec, mechanický rytmus redakčního systému s požadovanými formáty a termíny ho až trýznil. A podle divišovsky příkrého soudu Ivana Diviše z poloviny 70. let (v listu profesoru Preisnerovi) měl Jan Čep pech i na nadřízené: Jaroslav Dresler mu 15 let připravoval peklo na zemi. Finančně třel náš básník někdy bídu s nouzí. Po příchodu do Mnichova a po mnoha letech pak znovu v Paříži mu byl nablízku ku pomoci Pavel Tigrid. Prezident Václav Havel udělil 28. října 1991 Janu Čepovi in memoriam Řád Tomáše G. Masaryka III. třídy. „Zpráva o vyznamenání však sdělovala, že byl poctěn „publicista a překladatel“, zaznamenává literární teoretik Mojmír Trávníček: „Na oficiální úrovni se tak potvrdilo zapomenutí jeho literárního díla, které bezesporu a bez ohledu na autorův tragický osud patří k nejlepšímu v české literatuře našeho století.“ Papež Jan XXIII. udělil Janu Čepovi v r. 1962 za celoživotní dílo Řád sv. Silvestra. Kráčíme-li v literárních šlépějích Jana Čepa, vedou nás polní cestou až k dalekému obzoru, kde země přechází v tajemství, jak kdysi napsal Sergej Machonin. Spisovatel sám v přednášce „Básník a jeho inspirační zdroje“ konstatuje několik principů křesťanské víry, které pro obraznost slovesného umělce mohou být zvláště plodné: „První z nich uvedu slovy sv. Pavla: „Nunc videmus per speculum in aenigmate“, nyní vidíme v podobenství a v záhadě, a potom tváří v tvář. Znamená to, že tento svět, ve kterém žijeme od včerejška k dnešku a ode dneška k zítřku, není svět jediný a definitivní, svět, který by byl naším neprolomitelným vězením a konečným cílem, nýbrž že je to jenom část skutečnosti — ex parte cognoscimus — skutečnost porušená člověkovým pádem, její deformovaný odraz a obraz, a že to, co okolo sebe vidíme, je jenom hra stínů na plátně času a pravé a úplné děje probíhají jinak a jinde. Existuje tedy svět neviditelný a věci a děje tohoto světa se nám ukazují jenom jaksi po rubu, v své fragmentárnosti, zdánlivé nesouvislosti a nesrozumitelnosti. /../ Básník miluje horoucně zemi, svou matku a spolutrpitelku, ale zároveň je stižen nevyléčitelnou nostalgií po jakémsi druhém domově, neboť ať děláme co děláme, jsme cizinci na zemi: Incola ego sum in terra.“ Autor: Tomáš Karabela Jan Čep | Zdroj: commons.wikimedia.org