„Kdy moje poslední chvíle přijde, nikdo neví, nemůže vědět; jenom Pán Bůh, v jehož milosrdné dlani jsou osudy nás všech. Víte co? Ve starém stylu Nedělních zápisníků vám teď přehraju oblíbený americký song, černošský spirituál He´s Got the Whole Word in His Mind. Má tato slova: Bůh má v dlani celý svět, má v dlani i to malinké hezounké díťátko, má v dlani tebe a mě, bratře, tebe a mě, sestro. Poslechněte si, jak to zpívá Leslie Uggamsová.“ * 27. února 1913, Prostějov † 2. března 1988, Kent (Connecticut, USA) Budoucí profesor politických věd na New York College se narodil jako syn Františka Ducháčka, mimořádného profesora chemické technologie na technice v Brně, a paní Ireny, rozené Čermákové. Gymnázium navštěvoval v Brně a okolnosti tomu chtěly, že se v jedné lavici usadil s jistým Janem Stránským, jejich neustálým vyrušováním trpěl třídní profesor a každý rok je rozsazoval. Oba kamarádi se pak znovu setkali za druhé války v Londýně v exilové vládě, kde Ivo Ducháček působil jako ředitel kabinetu ministra Ripky a tiskový referent premiéra Šrámka a Jan Stránský jako Šrámkův osobní tajemník. Po vystudování práv na Masarykově universitě v Brně v letech 1931 až 1935 vykročil Ivo Ducháček na dráhu novinářskou, skoro čtyři léta od roku 1936 působil jako pařížský zpravodaj Lidových novin. Na počátku naší německé okupace v březnu 1939 zůstal v exilu a začal pracovat pro už zmíněného Msgr. Šrámka, tehdy místopředsedu Českého národního výboru v Paříži, odkud s ním a s Hubertem Ripkou po pádu Francie odešel do Londýna. Na konci druhé světové války se účastnil osvobozování Plzně jako styčný důstojník u generála G. S. Pattona. Za třetí republiky patřil k vedoucím představitelům Československé strany lidové, za niž byl od října 1945 do února 1948 poslancem a předsedou zahraničního výboru parlamentu. Poválečnou zahraničněpolitickou orientaci Československa na Sovětský svaz uznával, avšak usiloval o reciproční uzavření spojenectví s Francií a Velkou Británií. Vnitropoliticky se dostával do rozporů s KSČ, zvláště jako šéfredaktor politického týdeníku Obzory, který stvořil s Pavlem Tigridem, s nímž mu bylo po „vyakčnění“ z lidové strany v únoru a odchodu do exilu v březnu 1948 pak celé dekády ctí spolupracovat pro návrat svobody do rodné země. O svém příteli Tigridovi profesor Ducháček říkal, že byl jeho „bratřík “. Pavel Tigrid zase srovnával, že „Ivoňák“je autorem učených politologických knih, zatímco on jen povrchních novinářských spisů. „Jak vy to, Tigrídku, děláte, že jste zase vydal knihu, já tu svou teprve smolím!” slýchal prý od „bratříka“ a za sebe nezúčastněným vysvětloval: „Vždycky jsme si vykali, to už patřilo k té škádlivé ironické komunikaci mezi námi, skrývající přátelské city, které se mezi chlapy nevyvěšují jako prapor na štangli.“ Ivo Ducháček v USA v únoru 1949 spoluzakládal Radu svobodného Československa a v roce 1958 Společnost pro vědy a umění, přednášel na Yaleově univerzitě a na City College. V roce 1954 se stal řádným členem pedagogického sboru City College a v roce 1963 byl jmenován řádným profesorem politologie. V roce 1975 byl ustanoven výkonným ředitelem doktorského programu politologie na City University of New York. V roce 1980 odešel do důchodu, ale nadále přednášel — naposledy jako hostující vědecký pracovník na Kalifornské univerzitě v Berkeley — a pokračoval v psaní a přednáškách. 30. října 1949 se na vlnách Hlasu Ameriky poprvé jako „Martin Čermák“ přihlásil československým posluchačům se svým nedělním „Zápisníkem“. Podobně jako Rozině Jadrné Pokorné do Svobodné Evropy vozil pošťák dopisy z Československa téměř na valníku, tak i Hlas Ameriky potřeboval velkou přihrádku na dopisy pro „Martina Čermáka“. Jeho nedělní povídání o cestách Amerikou patřilo k nejposlouchanějším pořadům stanice desítky let, tématem relace však nebyly vždy cestopisné črty a lokální pozoruhodnosti z Nové Anglie či Kalifornie, ale někdy i úvahy nad vnitřní situaci politickou v komunisty porobeném Československu. V padesátých letech se v redakci Hlasu Ameriky potkal u mikrofonu s hlasatelkou jazzových programů Helenou Koldovou z Brna a v Novém Jorku měli svatbu. „Zápisníkové“ cesty, stovky kilometrů denně od Atlantiku k Pacifiku, absolvovala jeho paní s ním a oba doprovázela béžová Máňa, labradorka ovládající češtinu i angličtinu, česky třeba rozuměla tomu, co je to mlíčko, klacek, míček a maso, anglicky přijímala pokyn, aby si sedla. Redaktor Svobodné Evropy Vilém Hejl se v 80. letech ptal Iva Ducháčka, jak s odstupem času hledí na poválečný pád Československa do komunistického područí, na dobově podmíněné iluse a dobová vanutí. „Omylným pramenem optimistických myšlenek,“ odpověděl mu, „tehdy před čtyřiceti roky bylo, že jsem věřil v perestrojku — kdybych to měl vyjádřit termínem roku 1988, že jsem věřil v přerod Stalinova Ruska pod tíhou strašlivé zkušenosti druhé světové války. /../ Moje chybná kalkulace tehdy byla následující: Rusko prošlo očistnou vnitřní změnou a s ním i zahraniční komunisté. Čekal jsem, že následkem těchto změn v lůně světového komunismu se neruské komunistické strany vřadí do svých národních společenstev — v našem případě do českého a slovenského společenství s vysloveně demokratickými tradicemi. Vyjádřeno v těsnopisné zkratce: čekal jsem, že tradice a praxe čs. demokracie nakazí čs. komunisty, ne naopak.“ Se svými posluchači se již umírající Ivo Ducháček na vlnách Hlasu Ameriky rozloučil svým posledním „Zápisníkem“, který byl odvysílán o půl desáté večer našeho času 6. března 1988, první neděli po jeho skonu. Podle Hlasu Ameriky byl v pořadí „1989.“, podle nekrologu novojorských Timesů „1990.“ Tak či onak posluchačům tehdy autor řekl: „…snažil jsem se vám každou neděli povědět o své druhé vlasti a americké demokracii, které jsem se bezvýhradně oddal. Když tu v onom pražském jaru roku 1968 byl Václav Havel, ptal se mě, za jakých okolností bych se podíval nazpátek do Československa. Odpověděl jsem, až tam budou aspoň dvě politické strany. A za jakých okolností natrvalo? ptal se Havel. Odpověděl jsem, že už asi ne, protože — jak tu anglicky říkáme — Amerika v mém věku už odkrojila příliš veliký krajíc mého života. Teď, odcházeje, přeju těm mladším a nejmladším, abyste jednou v Československu mohli, jako my tady, říkat nahlas, naplno a poctivě, co se vám líbí a co se vám nelíbí, a tak mít možnost i povinnost opravovat chyby, které se nutně vyskytnou v každém lidském díle, i v tom nejlepším, jako je demokracie. Jak jednou řekl přesně Tomáš Masaryk: demokracie je přemýšlení dospělých lidí před veřejností, to jest nahlas. A tady v USA to vždy bylo, je a bude opravdu velice nahlas, padni komu padni. Na tuhle demokratickou vlastní opravyschopnost jsem věřil celý život. K zákonitostem života patří, že taky musí jednou skončit. Dřív nebo později. Jak praví stará chodská anekdota — znám ji od přítele Firta: „Každý tam, děrku, jednou musíme, vy možná zejtra, já za nějakých těch třicet let.“ Přeju vám, abyste na rozdíl ode mne byli až na samém konci té nejdelší možné alternativy. Končím. Je čas odejít. Dobrou noc.“ Autor: Tomáš Karabela Ivo Ducháček | Zdroj: Soukromý archiv rodiny Tigridových