Jaký vítr to byl, který se opřel do plachet životního jednostěžníku mladého Ivana Medka nejmohutněji? Zřejmě šlo vítr koncertních vystoupení České filharmonie, který odnesl jeho šalupu do oceánu hudby. Opodál stála jeho teta Herberta Masaryková, od níž získal předplatné. „Dodnes si pamatuju, jak jsem byl v Národním divadle na premiéře ‚Její pastorkyně‘ v únoru roku 1941, kterou dirigoval Talich,“ vzpomínal později: „Když jsem šel po představení domů, měl jsem pocit, že jsem opilý. Úplně jsem se motal a Janáček byl pro mě naprostým zjevením.“ * 13. července 1925, Praha † 6. ledna 2010, Praha Po karlínské měšťance a Akademickém gymnasiu nastoupil Ivan Medek po válce na Pražskou konservatoř. Tehdy ve svých jednadvaceti letech a v podmínkách rdoušené svobody třetí republiky se chopil meče a štítu a šel, syn brigádního generála a legionáře, bojovat: za hudbu a Václava Talicha. V časopisu Student bránil Beethovena, jenž upadl v nemilost — byl to německý autor! S pár studenty navštívil Václava Talicha, tehdy osočeného z kolaborace s nacisty, nabídli mu, že by s ním rádi spolupracovali, což ale narazilo v konservatoři. Ivan Medek se proto se studenty vydal za Zdeňkem Nejedlým na ministerstvo školství. „Audience měla kuriózní charakter — všichni jsme stáli v sekretariátu, Nejedlý byl ve své pracovně a komunikoval s námi přes sekretářku. Naše ústřední otázka byla, jestli jsou proti Talichovi nějaké zásadní námitky ze strany ministerstva školství. Nejedlý řekl, že Talich je záležitostí ministerstva vnitra. Na to jsem já řekl: Vážený pane ministře, záležitostí ministerstva vnitra jsme my všichni. Do té doby, dokud příslušný orgán ministerstva vnitra neřekne, že ten nebo onen člověk je nebezpečný, je takový člověk volný. — Na to Nejedlý neodpověděl, měl asi pocit, že je to arogantní, což myslím nepochybně bylo. My jsme pak šli s touto zprávou za ředitelem konzervatoře dr. Holzknechtem, a ten nám na základě toho dovolil, aby soubor začal pracovat.“ A tak se narodil Český komorní orchestr, žil několik let, ale velmi úspěšně národně i mezinárodně. Jen posluchači Čs. rozhlasu ho nikdy neslyšeli, protože vedoucí jeho hudebního vysílání Václav Očadlík byl proti Václavu Talichovi, neexistuje ani žádná gramofonová nahrávka tohoto tělesa. V únoru 1948 hudebníci komorního orchestru s Ivanem Medkem odpověděli komunistům na výzvu, aby zaujali postoj k jejich převratu a k osobě Václava Talicha, ustavením akčního výboru, který dirigenta prohlásil nenahraditelným a cestu Československa k socialismu cestou demokratickou. Miroslav Barvík z Ústředního akčního výboru Národní fronty je povolal na kobereček a zahrozil: Václava Talicha, jenž prý stejně skončí před soudem, se musí vzdát. To odmítli a těleso rozpustili. V červenci 1948 navrhl prokurátor revidovat očišťující rozhodnutí v Talichově věci, ale Čepičkovo ministerstvo spravedlnosti podnět zamítlo. Laco Novomeský a Eugeň Suchoň pak údajně o rok později na Nejedlém vyprosili Václava Talicha do Bratislavy, kde pomáhal konstituovat Slovenskou filharmonii. Po návratu dirigenta do Prahy Ivan Medek, mezitím přijatý do České filharmonie, požádal ministra Kopeckého o rozhovor. „Z ministerstva informací /…/ mi poslali vzkaz, abych se dostavil ke Kopeckého náměstku Tauferovi, ten že to se mnou projedná. Ředitelství České filharmonie přirozeně šílelo, protože jsem jim to předem neoznámil. Věděl jsem totiž, že by mi to zakázali. Přišel jsem k Tauferovi, asi čtvrt hodiny jsme spolu hovořili a on pak poslal k Talichovi do bytu obálku s nějakými penězi a jmenováním Talicha uměleckým poradcem České filharmonie. Byla to funkce čistě formální, ale znamenala Talichovu rehabilitaci.“ Důsledkem však posléze bylo, že lidi z Kopeckého ministerstva zařídili Medkovo vyhození z filharmonie. Počátkem 60. let se tam vrátil: „… ovšem s podmínkou, že nikdy nebudu mít pas, že nikdy nepojedu do ciziny, že se nesmím stýkat s žádným cizincem a že na mne závodní organizace KSČ musí dohlížet. Což se také dělo. Nastoupil jsem do funkce zřízence. Seděl jsem ve sklepě v archivu a dostával minimální plat. Mým úkolem bylo například chodit pro poštu, do tiskárny, roznášet balíky a podobně. Tyto pochůzky mi vlastně umožnily být nejsvobodnějším z tamějších úředníků.“ Práce v prostředí filharmonie znamenala pro Ivana Medka kromě jiného navázání dvou přátelství zásadních, s klavíristou Ivanem Moravcem a dirigentem Karlem Ančerlem. Období 60. let bylo pro něj rovněž periodou skýtající prostor publikační, srpnová invaze osmašedesátého vše zdrtila, jako když se hvězda zhroutí do černé díry. Ředitel filharmonie Jiří Pauer jejího faktického dramaturga Medka vyhodil, když rok po sebeupálení Jana Palacha do programu zařadil Honeggerovu kantátu Jana z Arku na hranici. O dva měsíce později Medek píše Ančerlovi do Kanady: „.. když mi J. P. v milém rozhovoru můj odchod oznamoval a snažil se jej zdůvodnit, přesvědčil mne i o tom, že je to přání nějakých jiných vysokých míst. Také jsem si musel uvědomit, že jsem nihilista, nemám žádné slušné přátele, nestýkám se s dobrými lidmi, jsem holt ze špatné staré rodiny, mám špatnou povahu atd. /…/ Zatím stále mohu pracovat příležitostně v malých relacích v rozhlase a něco dělám i pro televisi. To je v mé současné situaci nejkuriosnější, protože to znamená obrovskou publicitu, ohlasem ve veřejnosti nesrovnatelnou s prací v ČF, ale snad tento paradox alespoň nějaký čas vydrží.“ Dlouho nevydržel. Ivan Medek posléze našel místo v Supraphonu, odkud ho propustili po podpisu základního prohlášení Charty 77. Stal se sanitářem v nemocnici Na Františku, umývačem nádobí a pak i šatnářem v restauraci Pod Kinskou. Docent Petr Pithart na ten čas vzpomíná: „Tam jsem k němu, coby zahradní dělník, scházel z petřínských sadů Kinských: Ivan seděl tu důstojně jako anglický lord pod věšáky s odloženými kabáty jako s viselci na šibenici. Chodil jsem do té šatny na kus řeči, a abych k němu vzhlížel. Také „oni“ museli nějak čenichat Ivanovu noblesu svým zkurveným ustrojením, právě Ivanova jemná, mimonormalizační noblesa musela být ponížena a ztrestána: člena Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných odvezli v noci do lesa kamsi ke Stochovu, zbili ho, a omráčeného, polosvázaného nechali ležet. Tak se ukaž!“ Poslední dekádu režimu komunistů jsme Ivana Medka poslouchali z Rádia Vatikán, z BBC, Svobodné Evropy a zejména z Hlasu Ameriky. K nám domů Hlas Ameriky přinášel tři hlasy, na které jsme se zvlášť těšili: Josefa Škvoreckého, Iva Ducháčka (Martina Čermáka) a Ivana Medka. Byly to minuty malých svátků, naslouchat velmi čerstvým a velmi přesným zprávám, které režim vyváděly z míry. Po zhroucení režimu a zvolení Václava Havla prezidentem republiky se Ivan Medek stal ředitelem odboru vnitřní politiky v prezidentské kanceláři a pak i kancléřem. Autor: Tomáš Karabela Ivan Medek | Zdroj: commons.wikimedia.org,, NoJin-–-Vlastni-dilo-CC-BY-SA-3.0