Svědek apokalypsy * 18. 9. 1924, Praha † 7. 4. 1999, Praha Středostavovská rodina, do které se budoucí básník narodil, přikládala vzdělání velkou váhu, avšak bouře minulého století Ivanu Divišovi chodníček rozhodně neuhlazovaly. Z reálného gymnázia na vinohradském Lobkovicově náměstí, kde se v tercii jako první ze studentů naučil kouřit, musel za protektorátu odejít, po atentátu na R. Heydricha byl zatčen a krátce vězněn v Pečkárně a na Pankráci, ale prý jako zázrakem posléze propuštěn; po válce byl oceněn vojenskou medailí Za zásluhy II. stupně. Školní časopis „Quo Vadis“ mu však ještě stihl být médiem pro publikaci prvních textů, desetiřádkových vtipných glos podepisovaných šifrou -di-. Zbylý čas okupace využil k získání maturity, vyučení a přivýdělku v nakladatelství a knihkupectví Václava Petra, po válce se přihlásil ke studiu filosofie a estetiky na Karlově universitě, příboj rudých vln mu však, jako tisícům jiných, zlomil v osmačtyřicátém roce studijní vaz. Z „nesnesitelné“ metropole odchází o rok později do Liberce, kde krátce vede knihkupectví, ale pracuje i jako soustružník, a zejména poznává svou první manželku Jindřišku a stává se otcem svého prvního syna Martina. Ivan Diviš byl mužem mnoha řemesel, vyučil se i soustružníkem, chvíli sloužil jako armádní poddůstojník z povolání, staral se o korektury v Rudém právu, vedl redakce jazykovou a propagační v Mladé frontě…, avšak zejména byl mužem, o jehož rozervání jako kdyby usilovaly dvě sobě protivné gravitace. Někteří lidé kráčí životem bez toho, že by vůbec pocítili jejich působení, Ivanu Divišovi to nesnesitelné napětí umožňovalo vidět skrz oponu, za což sám, ale i lidé v jeho blízkosti platili velkou cenu. V anketě Rádia Svobodná Evropa v 80. letech na otázku Kdybyste nebyl tím, čím jste, jaké povolání byste si rád zvolil, odpověděl: „Docela určitě bych chtěl být astrofyzikem, astronomem.“ Ivanu Divišovi však bylo býti básníkem, po odchodu z okupované republiky do Německa i archivářem a knihovníkem Rádia Svobodná Evropa s platem skoro k nepřežití. Posluchačům této stanice však mohl nepravidelně servírovat vlastní úvahy, patřily k tomu nejlepšímu, co vůbec Svobodná odvysílala. Divišova čtenáře (či posluchače) jeho slova v posledku vedou do světa za oponou, vykreslují mu tu jeho podobu, která je neozbrojenému oku nedostupná a o které je těžké uvěřit, že v ní žijeme. Ozbrojené oko Divišovo „Muselo vidět“, abychom se my dozvídali jako slepí od jednookého, básníka ovšem jeho poznání jako by svádělo k vědomí bezmoci, odkazovalo do mezí pouhého svědka apokalypsy, do mezí, z nichž se někdy až zoufale snažil vymanit. V letech šedesátých se Ivanu Divišovi dostalo Boží milosti a přijal Velikonoční zvěst jako osobní dopis z nebe, do jeho nahlížení podoby světa za oponou vstoupila kromě jiného nová vášeň, úsilí dobírat se ústroje bytí až do konce „ens“. Jak byste si přál zemřít? ptal se ho jednou kolega v mnichovské stanici František Tomáš. „Zabit bleskem nebo meteoritem,“ odvětil básník. Sedmého dubna devětadevadesátého roku mu gravitační síla znemožnila uhrát se Smrtí „remízu“, jak o tom píše v jednom ze svých děl, zemřel po pádu ze schodů. Autor: Tomáš Karabela Na textech medailonků se dále podílejí autoři: Mgr. Miloš Bernart; PhDr. Petr Blažek, Ph.D.; Mgr. Michal Macháček, Ph.D.; Mgr. Teresa Urbář, Ph.D.; Mgr. Hana Zdražilová, MSc.; Mgr. Kryštof Zeman www.zvonypameti.cz Foto: Kredit: ČTK / Krumphanzl Michal