Přednosta 13. oddělení MV, zemský četnický velitel v Bratislavě i Praze, ministr vnitra, politický vězeň komunismu. * 2. 8. 1884, Žamberk † 5. 3. 1969, Praha Josef Ježek přišel na svět 2. srpna 1884 ve východočeském Žamberku (v č.p. 457) do rodiny učitele měšťanské školy Františka Ježka a jeho ženy Josefy. Jeho kmotrem se stal koncipient JUDr. Jan Novák ze Slaného. V rodném městě absolvoval českou měšťanku. Gymnasiální studia v Rychnově nad Kněžnou nedokončil (ale absolvoval 5 tříd) a nastoupil na zeměbraneckou kadetní školu ve Vídni. Roku 1903 byl jmenován poručíkem u zeměbraneckého pluku č. 22 v Černovicích, tehdy hlavním městě Bukoviny (dnes Чернівці na Ukrajině, nedaleko hranic s Rumunskem a Moldavskem). Vojenskou uniformu vyměnil Josef Ježek za četnickou v roce 1909. O rok později se oženil. Na sklonku Velké války pak působil na ministerstvu zeměbrany ve Vídni. Po vzniku Československé republiky působil krátce v Jindřichově Hradci, odkud byl 1. března 1919 odeslán na Slovensko. Na Slovensku působil jako první pobočník zemského četnického velitele. V této době bylo nutné četnickou strukturu na Slovensku prakticky od základu znovu vybudovat. Na podzim roku 1919 byl rytmistr Ježek převelen do Prahy na ministerstvo vnitra. Zde byl k 1. listopadu povýšen na majora a 1. února 1921 na podplukovníka. Od dubna 1924 se pak stal přednostou vojenské (četnické) skupiny 13. oddělení MV. Další povýšení čekalo Josefa Ježka 8. listopadu 1928, kdy se stal plukovníkem. Byl podporovatelem používání moderních metod kriminalistiky a stál u zrodu odborného časopisu Bezpečnostní služba. 13. oddělení ministerstva vnitra opustil plk. Ježek až v roce 1936. K 1. dubnu byl jmenován generálem a zároveň zemským četnickým velitelem v Bratislavě. Při této příležitosti mu vyslovil ministr vnitra Josef Černý „dík a uznání za dlouholeté a výtečné služby v ministerstvu vnitra, prokázané při organisaci četnictva a jeho služby, zejména v oboru služby pátrací“. Po necelém roce v Bratislavě je gen. Ježek 15. 2. 1937 přemístěn do Prahy. Opět jako zemský četnický velitel. Zemské četnické velitelství v Praze bylo už od 50. let 19. století situováno v budově dnešního Muzea hudby v Karmelitské ulici. S příchodem německé okupace se v jeho kariéře spousta věcí změnila. V létě 1939 jej protektorátní předseda vlády Alois Eliáš požádal (poté, co si jej prověřil u jeho pobočníka mjr. Biskupa), aby převzal vedení ministerstva vnitra. Josef Ježek se ve vládě angažovat nechtěl, nakonec však bral premiérovo přání jako rozkaz a usedl do ministerského křesla. Jeho dcera Olga později vzpomínala: „Otec o jmenování ministrem neusiloval. Eliáš ho přesvědčoval, že nosí uniformu, umí dobře německy, dokáže jednat s německými vojáky a má za sebou české četníky. Otec nakonec přijal Eliášovu prosbu jako rozkaz.“. Ježek se všemožně snažil proplouvat působením v protektorátní vládě se ctí. Intervenoval za zatčené, podporoval rodiny perzekuovaných a odmítal plnit některá nařízení okupantů (protektorátní vláda nebyla nezávislá, spadala pod Úřad říšského protektora). Po nástupu R. Heydricha do jeho pražského úřadu k němu byl povolán i ministr Ježek. Na setkání později vzpomínal následovně: „Když se mne tázal, jsem-li ochoten zastávat úřad ministra vnitra s větší energií než dosud, jak to zájem Říše vyžaduje, odpověděl jsem, že jsem ochoten plnit povinnosti, pokud to bude slučitelné s mou ctí jako důstojníka a Čecha. To Heydricha podráždilo a rozmluva pokračovala v prudkém tónu. Vytýkal mi moje stanoviska k nařízením úřadu říšského protektora a k jeho orgánům. Poukazoval na moje neustálé protesty a dělání potíží a upozorňoval, že přání říšského protektora jsou pro mne rozkazy. V odpověď jsem namítal, že právě Němci porušují neustále českou autonomii a bezohledně také platné zákony a nařízení, aniž by to vůbec brali v úvahu, čímž vzniká ve veřejném právu anarchie. Heydrich vybuchl, takže po několika málo slovech jsem vstal, uklonil se a odešel.“ Josef Ježek záhy odmítl složit slib loajality a na ministerském postu tak nuceně skončil 19. 1. 1942. K 1. 3. 1942 byl poslán, i coby četník, do výslužby. Dále působil jako obyčejný úředník v kaolince v západních Čechách. Tam se dočkal konce války. Po jejím skončení byl však, coby bývalý protektorátní ministr vnitra, jehož povinností byl denní styk s německými okupanty, zatčen. V roce 1947 stanul před Národním soudem, který ale uznal jeho odbojové zásluhy a od potrestání upustil. Poúnorová spravedlnost však viděla věc jinak. Protektorátní ministr vnitra a bývalý zemský velitel četnictva nemohl být nepotrestán. Nehledě na první soudní rozhodnutí, Ježkovy vlastenecké postoje, podporu odboje i persekuovaných. Roku 1954 byl znovu zatčen, souzen a odsouzen pro velezradu a špionáž na 25 let. Propuštěn byl až díky amnestii v roce 1960. Svou životní pouť zakončil žamberecký rodák, přednosta 13. oddělení MV, zemský četnický velitel v Bratislavě i Praze a ministr vnitra Josef Ježek v pražské nemocnici Na Františku 5. března 1969 (často jsou ale uváděna i jiná, nesprávná data). Urna s jeho popelem byla uložena do kolumbária Husova sboru Církve československé v Dejvicích. Autor: Mgr. Miloš Bernart Na textech medailonků se dále podílejí autoři: PhDr. Petr Blažek, Ph.D.; Tomáš Karabela; Mgr. Michal Macháček, Ph.D; Mgr. Teresa Urbář, Ph.D.; Mgr. Hana Zdražilová, MSc.; Mgr. Kryštof Zeman www.zvonypameti.cz Josef Ježek | zdroj: Album representantů všech oborů veřejného života československého