„My máme celibát, takže to pro nás bylo o hodně lepší, než to bylo pro lidi, kteří měli doma rodinu. My kněží jsme také věděli, proč trpíme. Bylo to pronásledování církve, a tak jsme to snášeli mnohem lehčeji než lidé, kteří tohle vědomí neměli.“ * 11. května 1914, Buštěhrad † 29. ledna 2007, Praha „Líp než si zasloužím“ byla Kohlíčkova standardní reakce na obvyklé konverzační pozeptání po tom, jak se má. Prostá úsměvná odpověď, vypovídající o jeho pokorném sebehodnocení v perspektivě vysoko nastavené mravní normy. František Kohlíček byl přísný sám na sebe, ale o to laskavější a vždy chápavý vůči druhým. V pravou chvíli uměl pro každého najít potřebná slova útěchy a povzbuzení. Známým „firmám“ žebrajícím u kostelních dveří ovšem nedával peníze, ale nabízel jim přijít se najíst na faru (což je však dvakrát nelákalo). Pocházel z „rudého“ Kladenska, otec byl hutník, „socdemák“, ale maminka rodinu spolehlivě směrovala k Bohu. František vystudoval v Praze arcibiskupské gymnázium, z něhož si do života odnesl smysl pro jezuitsky tuhou kázeň a pořádek. Po maturitě se přihlásil ke studiu bohosloví a díky výbornému prospěchu a finanční podpoře jednoho ze svatovítských kanovníků dostal možnost studovat v Římě. Primici v roce 1940 už sloužil po návratu z Říma doma v Buštěhradě, byl při tom i jeho někdejší katecheta, později nacisty popravený lidický farář P. Josef Štemberka. Prvním kaplanským místem byla Příbram. Poté byl ustanoven kaplanem u Nejsvětějšího Srdce Páně na Vinohradech. Když se po návratu z Dachau stal novým pražským arcibiskupem Josef Beran, povolal Kohlíčka do funkce vicerektora bohosloveckého semináře. V roce 1949 už byla řada kněží zavřených, i nad Kohlíčkem se začala stahovat mračna. Přišlo urgentní varování: Jdou po vás, zmizněte z Prahy. Načas se tedy „uklidil“ na Moravu, o emigraci ale neuvažoval. Jak sám podotýkal, byl knězem pro tuto dobu se vším, co s sebou přinášela. Poslední svobodnou aktivitou, na níž se podílel, byl tábor pro katolickou mládež na Křemešníku. Odtud si ho v červenci 1950 už odvezla StB. Po půlroční přechodné internaci s řeholníky v Želivě se ocitl na samotce ostravského kriminálu. Následovaly vyčerpávající výslechy, výslechy… Podle vyšetřovatelů jeho hlavní vina spočívala v neoznámení úmyslu jednoho bohoslovce opustit republiku. Mimochodem, Kohlíček dotyčného v dobré víře od tohoto úmyslu sám odrazoval. Státní bezpečnost si pro organizaci procesu vytvořila tři skupiny, členové tohoto „spiknutí“ se mnohdy ani neznali. Kohlíček dostal z obviněných jeden z nejvyšších trestů — 18 let, což přisuzoval tomu, že jeho funkci vicerektora semináře si zřejmě vysvětlili tak, jako by byl víc než rektor, a tudíž více nebezpečný. Duchovní reflexi tísnivé situace později komentoval: “Udělal jsem zkušenost, že Bůh dává milost síly a důvěry až tehdy, když to těžké přijde, ne dopředu. (…) Potom v kriminále jsem už mohl jen děkovat, že pro něho smím také trpět.“ Krátce po odsouzení byl převezen na Mírov. Za tajně na cele slouženou mši byl tam na udání spoluvězně potrestán korekcí: „Na samotce v zimě, dvě patra pod zemí, po člověku běhaly myši, příděl chleba byl poloviční. V noci přicházeli bachaři a nutili mě dělat dřepy, ale to se člověk alespoň zahřál.“ Z Mírova putoval na neblaze pověstné mletí uranové rudy bez jakékoli ochrany v pracovním táboře Vykmanov II, odtud pak do Leopoldova, nakonec do Valdic. V rámci květnové amnestie v roce 1960 byl s podlomeným zdravím nečekaně propuštěn. Jakmile se v kladenské nemocnici doléčil, vydal se hledat zaměstnání do Prahy. Kněze ale nechtěli ani za metaře, známí mu posléze sehnali práci v provozu gumárny Mitas. V době pražského jara požádal o rehabilitaci a návrat do duchovní služby. Byl ustanoven kaplanem v Holešovicích u sv. Antonína. Tam se ihned s plným nasazením a v širokém pastoračním záběru pustil do práce, zejména s dětmi a studenty. Přes odpor církevního tajemníka i k nelibosti samotných církevních nadřízených zaměstnal jako varhaníka disidenta prof. Machovce. V roce 1983 byl dočasně zbaven státního souhlasu a následně přeložen do odlehlých Chválenic, i tam si však oblíbeného kněze mnozí sympatizanti našli a navštěvovali. V roce 1990 se vrátil do Prahy, kde pak působil v karlínské farnosti až do svých 92. narozenin. V příznačné vyšší režii právě tu noc, kdy umíral, vysílala Česká televize dokumentární portrét tohoto skromného úctyhodného člověka. Řada jeho přátel dodnes pravidelně jezdí zapálit svíčku na jeho hrobě na buštěhradském hřbitově. Autor: JUDr. Pavel Zeman Frantisek Kohlíček | Zdroj: Archiv Jiřího Berana