Dne 18. října 1968 panovala při zasedání Národního shromáždění mimořádně vypjatá atmosféra. Rozhodovalo se o legalizaci „dočasného“ pobytu sovětských vojsk v Československu, který nakonec trval přes dvě desetiletí. Proti hlasovali pouze čtyři poslanci — mezi nimi i teprve třiatřicetiletá Božena Fuková. *15. ledna 1935, Bystričany — Paučica, okres Prievidza † 18. května 2017, Praha Pocházela ze západního Slovenska, kde se narodila do chudé evangelické rodiny o šesti dětech. Otec pracoval jako polesný, matka se starala o domácnost. Už od mládí u ní bylo patrné mimořádné nasazení, houževnatost a snaha prosadit se navzdory nepříznivým výchozím podmínkám. Po absolvování střední ekonomické školy v Nitře pracovala v Novákoch jako vedoucí osobního oddělení podniku Uhelný průzkum. Později působila na Krajském národním výboru v Žilině, kde postupně vystřídala několik administrativních funkcí, až povýšila a stala se vedoucí tajemnicí Středoslovenského krajského výboru Slovenské národní fronty. V první polovině 50. let se také zapojila do činnosti Československého svazu mládeže. Stala se jeho funkcionářkou, účastnila se Stavby mládeže v Handlové, pracovala v Krajské radě Pionýrské organizace a v řadě komisí. V roce 1958 absolvovala studium na Ústřední škole Komsomolu v Moskvě a stala se kandidátkou Komunistické strany Československa, jejíž řádnou členkou byla od roku 1960. Počátek 60. let znamenal pro Boženu zásadní zlom. V roce 1963 se provdala a o rok později se jí narodila dcera Danuše. Současně vystudovala obor ekonomika průmyslu na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě a v roce 1964 byla zvolena nejmladší poslankyní Národního shromáždění, a to za obvod Horehroní. S mandátem se pojil i její přesun do Prahy. Tehdejší parlament se postupně emancipoval a snažil se vystupovat samostatněji než v předcházejících letech, kdy prakticky fungoval jen jako převodová páka komunistické moci. Poslanci se zapojovali do liberalizačního procesu, a ani Božena nezůstávala stranou. Působila v zahraničním výboru, kde navázala nejen profesní, ale i osobní vazby s výraznými proreformními osobnostmi, mimo jiné s Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou a Františkem Krieglem. Vyvrcholení aktivit nastalo v období pražského jara a po vojenské intervenci vojsk států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Poslanci včetně i jinak aktivní Fukové za podpory veřejnosti dokázali nepřetržitě zasedat po celý nejkritičtější týden, a to navzdory obklíčení budovy cizími vojsky. Přijali odmítavá stanoviska k okupaci, avšak euforie z občanského a politického odporu neměla dlouhého trvání. Už na podzim 1968 přišlo na řadu schvalování smlouvy o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk. Komunistické vedení vydalo svým stranickým poslancům závaznou direktivu, aby podpořili smlouvu, kterou předsedové vlád obou zemí podepsali už dva dny předem. Na zákonodárce byl vyvíjen systematický tlak. Významnou roli v tom sehrál prezident republiky Ludvík Svoboda, který osobně obcházel váhající poslance a varoval je před „nedozírnými následky“ jejich případného nesouhlasu. „Proč nás přesvědčujete,“ vzpomínala později Fuková na názorový střet, „vždyť my všechno víme. Ale přece nemůžeme odsouhlasit tvrzení, že vojska přijela zachraňovat Československo před neexistující kontrarevolucí.“ Z celkového počtu přítomných zákonodárců nakonec hlasovalo pro smlouvu 228, deset se zdrželo hlasování a více než padesát se jednání vůbec nezúčastnilo. Proti se vyslovili pouze čtyři poslanci: František Kriegel, Gertruda Sekaninová-Čakrtová, František Vodsloň a právě Božena Fuková. Ta se jako zastánkyně reformního programu snažila vystupovat i v následujících měsících. Politické poměry se však rychle měnily a normalizace prostupovala všemi oblastmi veřejného života. Z bezpečnostních důvodů jí dokonce nebylo doporučeno vycestovat do svého volebního obvodu. Dne 16. října 1969 byla spolu s dalšími nepohodlnými poslanci za trest zbavena mandátu, o čemž se dozvěděla z tisku. Následovalo vyloučení z komunistické strany a propuštění z Institutu řízení při předsednictvu vlády, kde pracovala. Téměř rok marně hledala nové zaměstnání. Nakonec jej našla až do roku 1987 jako účetní v podniku Labora Praha a pak jako referentka informační soustavy v Tesle Vakuová technika Praha. Přestože normalizační poměry hodnotila kriticky, což dokládá i zájem Státní bezpečnosti o její osobu, s ohledem na nejbližší se stáhla z veřejného života. Perzekuce, které se navíc dotkly i jejího manžela a novináře Zdeňka Fuky, vedly k dlouhodobé frustraci rodiny. Morální satisfakce se Božena dočkala po listopadu 1989. Koncem února 1990 byla kooptována jako bezpartijní poslankyně do Sněmovny lidu Federálního shromáždění a stala se členkou parlamentní komise pro odchod sovětských vojsk, který byl dokončen v následujícím roce. Po volbách v červnu 1990 pracovala v odboru styku s veřejností Kanceláře Federálního shromáždění, kde vydržela až do zániku federace, a poté až do důchodu zakotvila na českém Ministerstvu zahraničních věcí. Božena Fuková si ponechala české i slovenské občanství a žila v Praze, kde také dožila v domě s pečovatelskou službou na Vinohradech. V roce 2006 obdržela Řád Ľudovíta Štúra, v roce 2014 Medaili Za zásluhy I. stupně. Stala se rovněž nositelkou Ceny Františka Kriegla, kterou uděluje Nadace Charty 77. „Nejde o čest a slávu,“ rekapitulovala. „Jde o to dopátrat se smyslu vlastních dějin.“ A dodávala výzvu, aby se Češi a Slováci nebáli, jelikož „strach je velmi špatný rádce“. Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Božena Fuková | Zdroj: Archiv Poslanecké sněmovny