Převaděč československých uprchlíků do Polska, který prošel šesti koncentračními tábory; byl v Buchenwaldu (malý a velký tábor), Ravensbrücku, Sachsenhausenu, Osvětimi I., Mauthausenu a Ebensee. Stal se přeživším pochodu smrti, je autorem knihy A přece jsem přežil. * 24. listopadu 1921, Radvanice † 1. listopadu 2009, Praha Artur Radvanský, rozený Tüberger, se narodil jako prvorozený syn do židovské rodiny Tübergerů (v některých dokumentech byli zapsáni jako Tiebergerovi). Žili v Radvanicích u Moravské Ostravy. Jeho otec Marek měl malý krámek s kožedělným zbožím, obuvnickými potřebami a železářským zbožím. V obchodě pracovala i Arturova maminka Anna, která byla vyučená krejčová. V domě žili i s dědečkem a babičkou Rauchbergerovými a strýcem Samuelem. Artur měl dva bratry — Karla a Maxe. Ti se v roce 1923 narodili jako dvojčata, ale zřejmě kvůli příbuzenským vztahům mezi matkou a otcem byli hluchoněmí a duševně zaostalí. Většinu svého života strávili v ústavech. Naopak Artur byl fyzicky zdatný, hrál házenou a hokej, lyžoval, byl vášnivým tanečníkem a chodil do houslí. V rodině mluvili česky, německy se naučil od své sestřenice Paoly. Studoval na gymnáziu v Orlové, ale před začátkem války už nestihl odmaturovat. V říjnu 1938 okupovala polská armáda českou část Slezska, takzvané Těšínsko. Orlová, kde Artur studoval, byla obsazena Poláky. Nově vzniklé hranice mezi Československem a Polskem tak Artur dobře znal a pomáhal převádět uprchlíky přes důl Ludvík. Nicméně poté, co gestapo chytilo uprchlíky z Wroclavi a ti po mučení prozradili své převaděče, byl Artur v posledních srpnových dnech roku 1938 zatčen. Ze služebny gestapa v Ostravě-Přívoz, kam byl odvezen, se dostal jen díky známosti jeho otce. Ten znal spolubojovníka z polské fronty, který byl přidělen ke gestapu jako řidič. Pod záminkou naléhavého výslechu odvezl Artura i jeho otce zpátky domů. Tehdy naposledy Artur viděl svou matku. S otcem se vydal ke Krakovu, ale i přes nové doklady byli zajati vojenskou policií. Po dvou týdnech v Raviči je čekal transport do Buchenwaldu. Jejich transport byl označen písmeny „RU“, tzn. „Rückkehr unerwünscht“, tedy „návrat nežádoucí“. Tuto zkratku dávalo gestapo do dokumentů vězňům, kteří již neměli být propuštěni a měli být zlikvidováni. Podmínky, kterým byli vystaveni, včetně dnů bez jídla, způsobily, že Arturův otec zemřel 20. listopadu 1939 na vyčerpání a podvýživu. Artur tyto dny ve své knize popsal takto: „Ve zvláštním táboře jsme se měnili v polomrtvé trosky, už napůl mrtvoly, nemohli jsme se už téměř hýbat ani mluvit. Když mě zatkli, vážil jsem 65 kg, po těchto dnech hladu jsem měl okolo 35 kg.“ Artur dostal v balíku od maminky boty, což byl v koncentračním táboře artikl, který zachraňoval život. Nohy měl již omrzlé. Tento balíček komentoval Artur později takto: „Ze svého balíčku jsem dostal jen boty. Byly to lyžařské boty, ale kamarád, který byl ševcem, mně ty boty předělal tak, aby nevypadaly jako lyžařské, jinak by mi je zabavili pro armádu. Měl jsem je pak celou dobu až do Ebensee (pobočný tábor koncentračního tábora Mauthausen), kde jsem je vyměnil za jídlo.“ V březnu roku 1942 se tehdy dvacetiletý Artur dostal do koncentračního tábora Ravensbrück. Pracoval v prádelně a na dezinfekci zavšiveného prádla používal cyklon B, který se později využíval k likvidaci osob v koncentračních táborech. Měl štěstí a vyhnul se druhé selekci, protože na těch, kteří byli vybráni, byly zkoušeny léky a různé operace. Začátkem října 1942 byl poslán do tábora Sachsenhausen. Odtud byl dne 15. října 1942 transportován do Osvětimi. Třetí selekcí prošel jen díky lži. Vymyslel si, že je student medicíny na Karlově univerzitě a má za sebou dva semestry. Uznali ho práceschopným, vytetovali mu číslo 70315 a přiřadili ho k nemocničnímu bloku 21. Po půl roce se dostal na gynekologické oddělení, kde si ho jako osobního sluhu, ale i saniťáka a uklízeče, vybral vedoucí lékař Eduard Wirths. Artur rovněž připravoval koupele pro důstojníky a příslušníky SS. Později vyprávěl: „V pondělí se u něj scházeli esesáčtí lékaři včetně obávaného Josefa Mengeleho a radili se, které pokusy na lidech budou provádět.“ Každé pondělí bylo setkání všech lékařů. Právě tam se Radvanský a Josef Mengele setkali poprvé. Ten často požadoval Arturovy služby, chtěl, aby mu připravoval koupel, myl mu záda, masíroval jej a čistil mu oblek. Později Artur zmiňoval: „Byl to velmi zdvořilý, dobře vypadající muž. Nikdy nekřičel, nikdy nebil vězně, kteří tam pracovali. Vždycky mně vykal, říkal mi jménem, ne číslem. I dětem nosil sladkosti. Zároveň jsem z něho měl strach a prosil jsem, aby se mnou chodila stráž a já nemusel být s Mengelem v koupelně o samotě.“ Dne 17. ledna 1945 byl Artur při patnáctistupňovém mrazu vyhnán na pochod smrti. S kamarádem se odhodlával k útěku, ale nestačil z vlaku vyskočit. Dojel až k branám Mauthausenu a později Ebensee. Osvobozen byl 6. května 1945 již na pokraji vyčerpání. Z celé jeho nejbližší 28 členné rodiny přežil pouze strýc Arnold, který jako nezaměstnaný odešel koncem dvacátých let do kibucu Chefciba v Palestině, později Izraeli. Arturova maminka Anna (narozena 16. května 1894) byla dne 18. září 1942 odvezena transportem označeným Bh, č. 153 z Ostravy do Terezína a odtud hned 22. září 1942 do Malého Trostince, kde byla zavražděna. V roce 1942 byli jeho bratři v rámci programu eutanázie zavražděni v Kroměříži. Rok po válce se Artur oženil s písařkou Alžbětou Kürtiovou, kterou poznal v Osvětimi-Březince. Hrůzy, které zažila v Osvětimi, ji strašily až do smrti. Často ze spaní křičela německá hesla. Později jí byla diagnostikována schizofrenie. V padesátých letech si německé příjmení změnil z Tüberger na Radvanský. Jméno Radvanský si vybral podle Radvanic, kde se narodil a žil se svou rodinou. Děti se snažil vychovávat bez víry, měl strach z židovských perzekucí. Obě vystudovaly vysokou školu a našly uplatnění ve zdravotnictví. V roce 2008 Artur Radvanský vydal knihu vzpomínek A přece jsem přežil. Zemřel 1. listopadu 2009. Byl oceněn za statečnost a hrdinství v dobách nacistické okupace i za přínos k česko-německému vyrovnání a dále za zásluhy o vzdělávání mládeže. Zpracovala Mgr. Teresa Urbář, Ph.D. www.zvonypameti.cz Artur Radvanský | Zdroj: osobní archiv rodiny