Nikdy a nikde nebyli a nebudou lidé bez útrap, strádání a křivd. Chudé budete mít vždycky s sebou. Žofie Bohumila Langrová Jednou z nejstatečnějších sester boromejek v historii pražské kongregace byla sestra Bohumila. Kromě obětavé péče o chudé a nemocné dokázala provést Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského i celý petřínský řádový dům, tzv. mateřinec, složitým obdobím konce války i třetí republiky. Nezlomila ji ani komunistická totalita, třebaže v jejích věznicích strávila dlouhých 8 let. Bohumila Langrová se roku 1896 narodila do moravské živnostenské rodiny, zakotvené v hodnotovém rámci křesťanství. S boromejkami se setkala už ve 12 letech, když roku 1908 nastoupila na rok do školy v Nové Říši. Ve zdejším sirotčinci pracovala její teta, boromejka sestra Ctibora. O rok později přešla na měšťanku do Fryštáku; v blízkém Lukově působila další Bohumilina teta, sestra Serafinka. Také její příklad měl na Bohumilu vliv, takže v roce 1916 poté, co složila maturitu na Státním učitelském ústavu v Praze, vstoupila do noviciátu. Jejím prvním působištěm byl zmíněný Lukov, kde žila její teta; Bohumila tu získávala učitelskou praxi. Po skončení I. světové války se vrátila do Prahy, do mateřince pod Petřínem, kde se stala nejprve učitelkou a o 6 let později ředitelkou soukromé obecné a měšťanské školy Křížovka. V jejím čele stála až do roku 1942, kdy byly církevní školy zrušeny. Poté byla přeložena do Řep, kde pracovala v kanceláři Zemské trestnice pro ženy. Poválečná léta Na konci války byl a kongregace obviňována z kolaborace s nacisty. Záminkou byl prostý fakt, že ve vedení kongregace stála sestra německé národnosti. Bylo jasné, že má-li mít mateřinec a nemocnice, která k němu patřila, šanci uhájit svůj majetek a svou existenci před revolučním národním výborem, potřebuje české vedení. Sestra Bohumila Langerová přijala nejprve funkci generální vikářky a o rok později byla v řádných volbách zvolena generální představenou. Nakonec dokázala uhájit mateřinec i nemocnici až do jejího zestátnění v roce 1949. V říjnu 1950 umožnila tajné sliby všech novicek a v prosinci 1951 protestovala proti povinnému platovému zařazení řeholních zaměstnanců. V noci z 23. na 24. dubna 1952 byla v mateřinci zatčena a následně v monstrprocesu se skupinou Otto Mádra odsouzena k 20 letům vězení. Na amnestii byla propuštěna po 8 letech, roku 1960. Odebrala se do filiálky kongregace na Hradišti u Znojma, kde se znovu zapojila do práce. Když to situace v 60. letech dovolila, pořádala duchovní cvičení a později vedla novicky. Zemřela 10. 5. 1979; pochována je na hřbitově ve Znojmě – Hradišti.