Vídeňská kavárenská kultura byla uznána natolik významným fenoménem, že se roku 2011 dostala na Seznam světového nehmotného dědictví UNESCO. Mramorové stolky, židle Thonet, diskrétní boxy či noviny v držácích z ohýbaného dřeva jsou však typické i pro kavárenskou kulturu Prahy. Vždyť České země byly součástí Habsburské monarchie tři sta let a rakouská i česká kultura se dlouhodobě ovlivňovaly. Ať už máte rádi čilý kavárenský hlahol či klidnější posezení s šálkem nad knížkou, v Praze ho určitě najdete. Praha je metropolí s vyspělou kávovou kulturou. Najdete tu podniky, které přípravu kávy povýšily na svébytné umění, malé kavárničky s dřevěnými židlemi na chodníku, střízlivá café v pasážích, kde se zastavují místní cestou z práce, fair trade kavárny a kavárny hipsterů a bohémů. Zkrátka to všechno, co patří do současné kavárenské kultury Evropy. Mimoto si ale Praha zachovala také ony kavárny vídeňského stylu, kde se pohybují číšníci v obleku s levou rukou za zády, v ratanových rámech na věšácích visí noviny v pěti jazycích a deserty vyrábí cukrář, co má tři medaile ze světových soutěží. Osou tohoto světa vybraného vkusu a nevtíravé noblesy je v Praze především Národní třída – zde se soustřeďují ty nejvyhlášenější pražské kavárny vídeňského stylu. Tou patrně nejslavnější byla kavárna sídlící v prvním patře dnes již neexistujícího Braunerova domu na rohu ulic Národní a Na Perštýně. Doložena je již roku 1820, kdy na rakouskou tradici odkazovala přímo názvem – Vídeňská kavárna. Později byla přejmenována na Union a pod tímhle názvem také vstoupila do českých kulturních dějin. O tom, jaké místo v pražském společenském životě zaujímala, svědčí inzerát z roku 1892: Kavárna Union. Shromaždiště nejdistinguovanějšího obecenstva, dostaveníčko všech cizinců. Velmi úpravně zařízené čítárny s časopisy ve všech jazycích. Salon pro kulečníky, herny úplně odděleny. Otevřeno denně od 6 hod. ráno do 2 hod. v noci. Na konci 19. a na začátku 20. stoleté nebyl nikdo, kdo ve společenském životě Prahy něco znamenal, a večer byste ho nepotkali v Unionce. Sláva Unionky však definitivně pohasla počátkem 40. let. Vzpomínkou na ni zůstává několik velkoplošných fotografií, které můžeme obdivovat v neorenesančním domě na protější straně Národní třídy, kde od roku 1902 sídlí Café Louvre. I tato kavárna patřila v první polovině 20. století k mekám pražské kavárenské kultury. Zahrnovala několik pater, součástí komplexu byly dva kulečníkové sály s jedenácti stoly, herny, klubovny, písárna a telefonní hovorna. Hostům vyhrával salonní orchestr, v domě bylo kino, noční bar a vinný sklep. Hosty tu bývali Jan Zrzavý, Franz Werfel, Franz Kafka nebo Albert Einstein. V dnešní době by se takovému místu pravděpodobně říkalo „kreativní hub“ či „kulturní centrum“. Po komunistickém převratu v Československu v roce 1948 byl provoz kavárny ukončen, krátce po sametové revoluci však prošly prostory rekonstrukcí a legendární kavárna byla znovu otevřena. V současné době sídlí v prvním patře a kromě běžného kavárenského provozu zahrnuje také kulečníkovou hernu. Pokud chcete v Praze zažít skutečnou meziválečnou noblesu, návštěvu Café Louvre byste si neměli nechat ujít. Dát si tu můžete Sacher dort nebo typický vídeňský jablečný závin; v nabídce káv je nejen očekávaná „Vídeňská“, ale také káva „Marie Terezie“. Na téže ulici, jen asi dvě stě metrů směrem k Vltavě najdeme další z kultovních pražských podniků – Národní kavárnu. Ta prošla zajímavým vývojem identity. Založena byla roku 1896 jako Café Imperial a byla vpravdě imperiální. Na stěně visel obraz mocnáře a c. k. důstojníci sem chodili na biliár a v rohu si opatrně četl noviny Antonín Dvořák, nejslavnější český hudbení skladatel. Po rozpadu Rakouska-Uherska se z Café Imperial stala Národní kavárna, rakouské oficíry tu vystřídali čeští umělci, a jestli se tu na něco nenavazovalo, byla to rakousko-uherská, a tedy také vídeňská kavárenská tradice. Scházel se tu levicový umělecký svaz Devětsil a avantgardní architekti. A stejně jako Café Louvre ani Národní kavárna nepřečkala komunistický puč v roce 1948 a stejně jako Café Louvre byla po roce 1989 obnovena. Dnes tu kolem kulatých mramorových stolků stojí židle z ohýbaného dřeva a ze stropů visí křišťálové lustry s ověsky. V nabídce je vídeňská káva i rakouský Grüner veltliner. Po letech národnostního, sociálního a třídního vzdoru se do Národní kavárny vrátila vídeňská noblesa. Na samém konci ulice, vchodem obrácenou k Národní třídě a výhledem pak k Vltavě, nad níž se vypíná ikonické panorama Hradčan, najdeme kavárnu Slavia. Otevřena byla roku 1882 a je nejstarší kavárnou na Národní třídě, té ose, kolem níž se točí planeta pražské kavárenské kultury. Je a vždy byla místem, kde jste mohli potkat přední české herce přicházející sem z protějšího Národního divadla, ale také spisovatele, výtvarníky nebo architekty. Na rozdíl od svých konkurentek Národní kavárny a Café Louvre však nebyla po komunistickém převratu v roce 1948 uzavřena, ale coby znárodněný podnik fungovala i v šedivých letech totality. Měla tak příležitost hostit osobnosti, jakými byli Gabriel García Márquez či Miloš Forman. Paradoxně právě v této výkladní skříni zestátněného kavárnictví se po okupaci Československa v roce 1968 scházeli také disidentští intelektuálové: Václav Havel, Josef Škvorecký, Bohumil Hrabal a další. Dnes je znovu noblesním podnikem s kulatými stolky a židlemi z ohýbaného dřeva, po jehož červených běhounech se neslyšně pohybují diskrétní číšníci a servírky. Slavia tak opět šíří nejen slávu české umělecké a intelektuální reprezentace tří staletí, ale také odkaz vídeňské kavárenské kultury. Mezi další pražské podniky podobné povahy jistě patří Obecní dům, Café Imperial nebo Grand Café Orient. I tady se vrátíte do světa, po němž se nám v těkavém spěchu a prakticismu dneška někdy možná trochu stýská.