Vánoce jsou v našem kulturním okruhu především křesťanskými svátky narození Ježíše Krista. Předchozí pohanské obřady vázané na slavnosti zimního slunovratu se v jejich podobě přesto nepřehlédnutelně hlásí o slovo. V předkřesťanských dobách bylo vánoční období zasvěceno oslavě slunovratu. Nejdůležitějšími dny oslav byly 21. a 22. prosinec, kdy slunce pomyslně doputuje k obratníku Kozoroha a nastane nejdelší noc v roce, zimní slunovrat. Oslavován byl nočním bděním, při němž se prováděly rozličné obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince se vítalo Slunce, které se opět začalo přibližovat k Zemi. Lidé tehdy jen minimálně využívali umělé osvětlení (oheň), takže v tomto období žili až 16 hodin denně v přítmí nebo úplné tmě. To v nich spolu s dobovými mýticko-poetickými představami vyvolávalo pochopitelnou úzkost; návrat světla byl tedy zásadním přelomem v životě celého společenství. Jak hluboko je tento fenomén v naší kultuře zakořeněný, dokládají dodnes užívaná lidová pořekadla o prodlužujícím se dni: „Na Boží narození o kuří poskočení“, „na Nový rok o slepičí krok“, „Na Tři krále o skok dále“, „na Hromnice o hodinu více“ apod. Křesťanství těchto přelomových období astronomického roku později využilo a zasadilo do nich vlastní oslavy, naplněné novým obsahem. To, že se Kristus, „světlo světa“, jak je v Bibli označen, narodí uprostřed jedné z nejdelších nocí, má svou hlubokou symboliku. Přestože pohanské obřady byly postupně vytlačovány svátky křesťanskými, oslavujícími narození Spasitele, dodnes je oslava Vánoc prostoupena zvyky obojího původu. Vedle zpěvu koled, stavění betléma a návštěvy půlnoční mše se tak můžeme setkat s magickými praktikami směřujícími k rozpoznání budoucnosti nebo dokonce její ovlivňování, jakými jsou rozkrajování jablek, pouštění skořápek se svíčkou, kladení rybí šupiny pod talíř nebo sypání kostí ovocným stromům. původ slova vánoce Teorií o původu slova Vánoce je několik. První, poněkud bizarní, nepřipouští převzetí výrazu Vánoce z jiného jazyka a poukazuje na jeho původnost. Tvrdí, že se návrat Slunce oslavoval celých dvanáct dní a dvanáct nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce, kterých je také dvanáct. Den pomyslného příchodu jara — 4. den symbolizující duben, s označením „čtvrtý“ se údajně později zkomolil na „štědrý“ — ten den se oslavovalo zvláště bujaře. Celému tomuto období se říkalo „o dvanácti nocích“, později „o dvánnocích“ až z toho zbylo „o Vánocích“. Tento výklad má ryze lidovou povahu a jakýkoli skutečný etymologický základ postrádá. Druhá teorie bere v úvahu možný vývoj z německého slova „Weihnachten“. To je zřejmě odvozené od středoněmeckého „zu den wîhen nahten“ — což znamená „o posvátných nocích“ — což mohly být ony pohanské svátky oslavující slunovrat. České slovo Vánoce je pak tzv. polokalk: doslovně je přeložena druhá část „-noce“ z německého „-nachten“. Z první části Weih (v němčině „zasvěcený“, „posvátný“) je převzata její fonetická podoba [vaj], transformovaná poté na češtině přirozenější [vá]: Vá-noce. Stejně jako u většiny evropských národů i u národů jiných světadílů patří také v České republice Vánoce mezi největší a nejoblíbenější svátky v roce. Český národ si v průběhu staletí vytvořil tak osobitou podobu těchto svátků, že pojem „české Vánoce“ má specifický kulturní význam. Zahrnuje bohatou tradici lidových obyčejů, obřadů a s nimi spojených folklórních projevů.