Adventní postavy

Kromě toho, že adventem začíná liturgický rok a věřící se během něj připravují na narození Spasitele, je naplněn také řadou lidových zvyků spojených nejčastěji se svátky světců. Tím prvním, který se ne do každého adventu vejde, je sv. Ondřej. Jeho svátek připadá na 30. listopad a po Štědrém dni byl druhým nejdůležitějším dnem pro věštění budoucnosti — především pro mladé dívky, které v tento den zjišťovaly, zda, kdy a za koho se vdají.

První postavou, která se do každého adventu vejde zcela bezpečně, je sv. Barbora. Její svátek je spojený s obchůzkou tajemných postav — Barborek. Vcházely bíle oblečené a pod závojem do stavení a zkoušely děti z modliteb. Ty, které dovedly modlitbu odříkat, dostávaly drobné sladkosti nebo ovoce, ostatním hrozily metlou. Z jejich huhlavého „modli se, modli se“ nám v češtině zůstalo strašidelné „mulisi, mulisi“. Na území dnešní Prahy dokládají zvyk jako stále živý v roce 1899 František Hansl a Oskar Fiala např. pro oblast Smíchova.  Obchůzka se později zredukovala na punčochu za oknem, do které Barbora nadělovala. Na většině našeho území však i tento zvyk postupně zanikl.

Trvale živý a velmi oblíbený naopak zůstává zvyk obchůzky další z adventních postav, totiž sv. Mikuláše. Na území Prahy ho připomíná např. Ignát Herrmann  ve svých „Drobných historkách vánočních a silvestrovských“ z roku 1937. Také Mikuláš původně zkoušel děti z modliteb; ve většinově sekulární společnosti je ovšem postupně nahradily básničky. Kromě obchůzek po domech (většinou objednaných a domluvených) jsou velmi oblíbené mikulášské besídky, které organizují mateřská, rodinná či komunitní centra, mateřské školy, domy dětí a mládeže a řada dalších institucí. Zažít ovšem můžete také mikulášskou vycházku v rámci oblíbené Pražské vlastivědy.

Den po svátku svatého Mikuláše se děti v některých regionech potkávaly s bizarní postavou sv. Ambrože. Ten se v dlouhé bílé košili, černé špičaté čepici a se závojem přes tvář potuloval po klekání kolem kostela. V jedné ruce nesl košík se sladkostmi a co chvíli z něj nějakou pohodil na zem. V druhé ruce svíral metlu polepenou papírem a tou se snažil přetáhnout každé dítě, které se pokusilo sladkost sebrat. Zvyk je doložen jen z některých oblastí středních Čech, izolovaně ovšem také z míst, kde byl kostel sv. Ambrože. A jeden takový stával i v Praze; našli byste ho proti Prašné bráně — tam, kde dnes stojí dům U Hybernů.

Týden po sv. Mikuláši přicházela sv. Lucie, jedna z nejtajemnějších adventních postav. I v jejím vzhledu se divoce mísí křesťanské s pohanským. Spíše než jako křesťanská světice vypadá jako mýtická bytost se zvířecími atributy, především velkým bílým zobanem. Za celou dobu návštěvy v domě nepromluví, jen husí peroutkou všechno ometá a kontroluje, zda je všude čisto. V tradičním bílém hábitu ji uvidíte na řadě adventních výstav; jako křesťanskou světici ji můžete spatřit na jedné z desek tzv. malého triptychu italského renesančního malíře Quirizia da Murano v Národní galerii Praha, kde je vyobrazena spolu se sv. Kateřinou.

Poslední z adventních postav, známá jako peruchta nebo perchta, je náležitě děsivá. Obcházela totiž (různě v čase po Lucii, často až na Štědrý den) domácnosti se zakrváceným dřevěným nožem a vyhrožovala dětem, které se nepostily, že jim rozpárá břicha a vycpe je hrachovinou. V těch nejdrsnějších podobách si nosila i džber na vnitřnosti. Svátek popisuje etnograf Karel Procházka ještě v roce 1910, záznam o obchůzkách v Praze ovšem nemáme. Možná naštěstí.

A protože do adventu, coby jeho vrchol a finále, patří také Štědrý den, je tou nejkouzelnější adventní postavou sám Ježíšek. Na rozdíl od nejrůznějších Santa Clausů a Papa Noëlů ho nikdy nikdo neviděl a nikdo tedy také neví, jak vypadá. Všechny pokusy ho nějak zpodobnit dopadají spíše rozpačitě a zázrak vánoční nadílky spíše ruší. Přejme si tedy prožít letošní Vánoce v příběhu dětského tajemství.