Nemusíte být milovníky poezie, abyste mohli absolvovat vpravdě magickou cestu slavného francouzského básníka Guillauma Apollinaira Prahou, jak ji popsal ve známé povídce Pražský chodec. Jeho kultovní text do Prahy láká stále nové snílky, kteří věří, že usednou v „Apollinairově“ hospůdce nebo že na stěně svatovítské katedrály na Pražském hradě najdou polodrahokam, v němž se objevuje básníkova zděšená tvář. Přijeďte se zasnít… Guillaume Apollinaire, jeden ze zakladatelů evropské avantgardní poezie, přijel do Prahy v březnu roku 1902 a zdržel se několik dní. Ubytoval se v hotelu Bavaria v areálu někdejšího pivovaru u Rozvařilů. Že šlo skutečně o tento dům, potvrzuje doložený šantán v přízemí, o kterém se Apollinaire v povídce zmiňuje. Na jeho místě dnes najdeme impozantní funkcionalistickou budovu divadla Archa. V atriu pasáže, která jím prochází, je od roku 2012 umístěna Apollinairova busta od německého sochaře Heriberta Marii Struba a pamětní deska, která básníkův zdejší pobyt připomíná. Přízračná cesta městem, která činí z Apollinairovy povídky jeden z nejmagičtějších textů o Praze, začíná ještě týž večer. Apollinaire vychází prohlédnout si město a záhy potkává podivného cizince, v němž brzy poznává Ahasvera – legendárního věčného Žida bloudícího světem už od Kristových časů. Právě on, tentokrát pod jménem Isaac Lakedem, se stane básníkovým průvodcem Prahou. Rekonstruovat první část jejich cesty není snadné; jedinými záchytnými body jsou domy U Panny Marie, U Orla a U Rytíře, které se ale v blízkosti náměstí Republiky nenacházejí – tím více však vzněcují fantazii těch, kdo za Apollinairem připutovali a hledají jeho stopy. Bezpečně můžeme dvojici lokalizovat až na Staroměstském náměstí. Apollinaire tu zmiňuje hrob Tycha Braheho v Týnském chrámu, který oba dokonce navštíví. Neopomenou samozřejmě zhlédnout ani ikonický Staroměstský orloj, který básník zaujatě popisuje. V roce 1902 ho ještě viděl s původní sestavou apoštolů, než orloj těžce poškodil na konci 2. světové války dělostřelecký granát. Ze Staroměstského náměstí pokračují naši hrdinové přes židovskou čtvrť. Apollinaire měl v roce 1902 skutečně velké štěstí, neboť přes probíhající asanaci mohl část někdejšího židovského ghetta spatřit v původní pitoreskní podobě. Dnes ji protíná Pařížská ulice, nejluxusnější pražský bulvár. Židovská čtvrť udělala na Appolinaira velký dojem. Oslnila ho starobylá synagoga, jíž je s největší pravděpodobností synagoga Staronová – nejstarší dosud užívaná synagoga na světě. Na její půdě se podle legendy nachází pražský Golem. Konečně vzpomíná na hodiny na židovské radnici, na nichž se ručičky točí pozpátku a můžete je pozorovat i dnes. Tento motiv se znovu objeví také v Apollinairově slavné básni Pásmo z roku 1912. „Podoben Lazaru kterého světlo drtí Pozpátku točí se ručičky hodin v židovské čtvrti A ty couváš ve vlastním životě pomalu Jda na Hradčany nahoru a poslouchaje k večeru Jak v hospodách české písně zpívají“ Na Karlově mostě, kudy oba pokračují na Malou Stranu, se básník pozastaví u sochy sv. Jana Nepomuckého, jehož příběh připomene. K témuž světci se znovu vrátí v svatovítském chrámu, když zmíní jeho stříbrný náhrobek. I tento detail potvrzuje celosvětovou popularitu našeho světce zpovědního tajemství. O cestě na Hrad pak Apollinaire říká jen tolik, že byla stoupavá a vroubená paláci. Zájemci o zopakování jeho přízračné pouti proto jistě neudělají chybu, ať už zvolí Nerudovu ulici nebo ulice Sněmovní a poté Thunovskou. Prohlídka pražského hradního komplexu vrcholí v Apollinairově podání návštěvou svatovítské katedrály a zejména kaple sv. Václava. Zde básník zažil nepochybně nejsilnější událost celé své návštěvy Prahy – v žilkování na jednom ametystu či achátu, jimiž jsou obloženy stěny, tu zahlédl „tvář s planoucíma šílenýma očima“, která podle pověsti zachycuje Napoleona. Básník prý až vykřikl hrůzou: On, který se tolik bál zešílení, v ní rozpoznal svou vlastní nepříčetnou tvář! Nalézt onen polodrahokam s Apollinaireovým obličejem se už sto let pokoušejí všichni jeho vyznavači, kteří do chrámu dorazí. Nikomu se to ale zatím nepodařilo. Prý ji lze spatřit jen v ojedinělém osvětlení jediné podvečerní chvíle. Zde nastává v povídce zlom: Prohlížení památek jako způsob zmocňování se duše města je vyčerpán; přátelé nyní vyrážejí poznat život jeho ulic a lokálů. Apollinaire přitom jakoby na okraj cituje slavného vědce své doby Alexandera von Humboldta, který pokládá Prahu za páté nejzajímavější město Evropy. Protagonisté povídky se vrátí na pravý břeh Vltavy „po modernějším mostě“. Ten Mánesův ještě nestál, mohl to tedy být spíše most císaře Františka I., dnešní most Legií. Hospodu v okolí Ferdinandovy třídy – dnešní Národní třídy, kde si dali guláš a pivo, už asi neidentifikujeme, ale příliš to nevadí. Půvab naší pouti je také v tom, že si uchovává prostor pro tajemství. Naši přátelé se po zastávce na Václavském náměstí vracejí zpět do Židovského města, kde zakončí svůj den v podniku, v jakém na přelomu 19. a 20. století noční potulky mužů často končívaly. Fantaskní závěr povídky již není pro naše putování podstatný. Touto mysteriózní povídkou a také několika nesmrtelnými verši skladby Pásmo se Apollineaire zapsal mezi nejslavnější básníky Prahy. Svým dílem, které mladým autorům meziválečné generace v českém překladu zprostředkoval jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů Karel Čapek, naprosto zásadně ovlivnil celou naši avantgardní poezii. „Veliký Guillaume, bez kterého by nebylo poezie dvacátého století,“ napsal o něm později další mimořádný český básník Vítězslav Nezval – a měl pravdu. Česká poezie se obrodila francouzskou inspirací, čeští básníci navázali úzké vztahy s francouzskými kolegy Paulem Éluardem, Philippe Soupault či Andre Bretonem a vše vyvrcholilo založením Skupiny surrealistů v ČR v roce 1934. I za to vděčí naše poezie Guillaumu Apollinarovi, muži, který převedl poezii po trouchnivé lávce parnasismu do 20. století.