Britský dramatik a scénárista Tom Stoppard, držitel Oscara za scénář k filmu Zamilovaný Shakespeare, pochází z Česka. Snad i proto ho nenechala chladným komunistická diktatura v naší zemi a rozhodl se bojovat za lidská práva a podporovat české disidenty jako byl Václav Havel. I dnes se v Praze můžete vydat po stopách undergroundu. A začít můžete třeba u Lennonovy zdi. Tom Stoppard se roku 1937 narodil v Československu jako Tomáš Straussler. Jeho otec coby lékař u firmy Baťa dostal možnost v roce 1939 odcestovat do Singapuru, což jeho židovské rodině, kterou by téměř jistě čekal vyhlazovací tábor – nejspíš zachránilo život. Do Československa se pak budoucí oscarový scénárista Tom Stoppard znovu podíval až po dlouhých 38 letech. To už tu ale místo nacistické totality třicet let vládla totalita další, komunistická. Tom Stoppard tak přijel do rodné země, bizarně obehnané ostnatými dráty, v roce 1977, kdy frustrace svobodomyslných Čechů kulminovala. Jen tři roky poté, co byl v roce 1945 poražen nacismus, se totiž v Československu během ústavního puče chopila moci komunistická strana. Poválečná léta tak byla namísto úlevy od konce války obdobím nejstrašnějšího stalinismu plného justičních vražd. Pražské jaro, snaha o politickou liberalizaci, však bylo roku 1968 potlačeno invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa a trvalou okupací země vojáky Sovětského svazu až do roku 1989. Lidská práva a svobody byly krutě potlačovány. Na protest proti této situaci se zorganizoval český disent a založil iniciativu Charta 77 vybízející k dodržování lidských práv. Jedním z impulsů k tomuto kroku byl vykonstruovaný politický proces se členy české rockové kapely The Plastic People of the Universe a dalšími představiteli undergroundu. To vše našlo později v díle Toma Stopparda ohlas. Ve vyhrocené atmosféře své první návštěvy Prahy se Stoppard seznámil se signatáři Charty 77 spisovatelem a dramatikem Pavlem Kohoutem a hercem Pavlem Landovským; díky nim pak pronikl k ostatním disidentům včetně Václava Havla. Právě Havlovo alter ego Ferdinand Vaněk se i proto stal jedním z hrdinů Stoppardovy nejčeštější hry – Rock‘ n‘ roll z roku 2006. Českou premiéru měla v roce 2007 v Národním divadle. Jak už název napovídá, také rebelující hudba v ní má svou velmi významnou roli. Jde o Stoppardovu uměleckou reflexi toho, jak se jeho život mohl odvíjet, pokud by se jeho rodina po válce neusadila v Británii, ale vrátila se do Československa. Ústy váhavého intelektuála Jana si tak klade řadu znepokojivých otázek o vztahu lidské svobody, odvahy a pevnosti charakteru. Jeho racionální reflexe je současně v zajímavém napětí s marxistickým blouzněním profesora Maxe, přednášejícím v Cambridge, což je druhé dějiště hry. Děj obsáhne plných dvacet let, od začátku normalizace po první svobodný koncert Rolling Stones v Praze. Právě tento koncert je důležitým mezníkem, neboť rocková hudba prochází celou hrou coby symbol nespoutané svobody. A tedy i naopak – zničení gramodesek při domovní prohlídce symbolizuje destrukci svobodné kultury. V Československu nesly její pochodeň pololegální nebo rovnou zakázané undergroundové skupiny, mezi nimiž má čelní postavení právě The Plastic People of the Universe. Ve hře se přímo neobjeví, přesto je trvale přítomná. Tom Stoppard nás v obrazech své hry uvádí na zcela konkrétními místa, jimž byla kótována mapa kulturního odporu proti komunistickému režimu: do hospody Klamovka, kde se pražský disent potkával, do Bojanovic u Prahy na svatbu uměleckého šéfa Plastiků Ivana Martina Jirouse nebo na Velkopřevorské náměstí k ikonické Lennonově zdi.