Ema Destinnová, nebo též Emmy Destinn, žena s jedinečným hlasem, neuvěřitelným temperamentem, zasněným úsměvem, ale také sběratelka starožitností, špionka a okultistka. Na svou dobu byla velice výstřední dáma, jako jedna z prvních známých žen se nechala tetovat a na noze měla odvážné tetování v podobě hada mířícího až k intimním partiím. Ačkoliv byla pro mnohé podivínkou, svým hlasem si získala celý svět – byla jednou z nejvýznamnějších operních pěvkyň 19. a 20. století. Žila jsem uměním, žila jsem láskou Stejnou větu bychom mohli říct o zpěvačce samotné. Přestože ji několikrát odmítli, že neumí zpívat a není pro operu dost hezká, nezlomilo ji to. Uznání se nejprve dočkala v Berlíně v roce 1898. Potom již šlo pozvání za pozváním a úspěch za úspěchem. Londýn, Vídeň, Paříž – celá Evropa jí ležela u nohou a v roce 1908 byla pozvána do Metropolitní opery v New Yorku. A tak se svým zpěvem vydala dobýt „Met“, kde se ve svých 30 letech stala nejlépe placenou zpěvačkou a kde strávila osm nádherných sezón (1908-1916). Účinkování v Met se stalo vrcholem její kariéry. Destinnová, všeobecně známá jako „božská Emmy“, ztvárnila více než osmdesát operních rolí; její interpretace Aidy, Tosky a Salome, abychom uvedli alespoň některé z nejznámějších, byly těmi, kdo ji slyšeli, považovány za nepřekonatelné. Emou však nebylo nadšené a okouzlené pouze obecenstvo. V Metropolitní opeře ji více než obdivovali tři významní muži hvězdného nebe – skladatel Giacomo Puccini, proslulý tenorista Enrico Caruso a dirigent Arturo Toscanini. Toscanini přijel do Met ve stejnou dobu jako Ema a svou náklonnost k ní dlouho skrýval. Puccini napsal pro Emu operu Dívka ze západu. A právě při přípravě premiéry této opery dostalo trhlinu jeho dlouhodobé přátelství s Toscaninim, když oba Emu zahrnuli víc než pouhou přízní. Caruso Emu miloval a několikrát ji požádal o ruku, ta ho však odmítla s tím, že se vdávat nechce a jestli se někdy vdá, tak jedině za Čecha. Byla přesvědčená vlastenka. I když stejně jako hrdinka Tosca chtěla žít láskou, velká naplněná láska jí však dopřána nebyla. Ačkoli se jí dvořili nejvýznamnější muži své doby, nenašla muže, který by jí byl životní oporou. V mládí se zamilovala do českého cyklistického šampiona Jindřicha Vodílka, ten ale kvůli rozjíždějící se kariéře vztah ukončil. Ema to nesla velmi těžce, rozchod málem skončil tragicky. Rodinný přítel ji zachytil za copy těsně před tím, než skočila z okna. Z nenaplněné lásky se vzpamatovávala dlouho a další vážnější vztah měla až v New Yorku s barytonistou Dinhem Gillym, který ji zachytil do náruče, když při zkoušce Dívky ze západu padala z koně. O tomto vztahu se klevetilo dlouho, protože Dinh byl ženatý. Přes to všechno spolu vydrželi téměř deset let. Svatbu měla až ve svých 45 letech. Vzala si sice Čecha, ale ani tento vztah nebyl šťastný. O 20 let mladší nadporučík letectva svižně utrácel její peníze, a nejen to přispělo k jejich odcizení. Myšlenky Emy stále více zalétávaly k její první lásce Jindřichovi. To, že ho celý život milovala, dokládá i to, že si přála, aby jí dali jeho fotografii do rakve. I když v cizině slavila obrovské úspěchy a obecenstvo ji milovalo, v sezóně 1915-16 se navzdory radám svých přátel vrátila do válkou zmítané Evropy a díky svým kontaktům s českým odbojem se dostala do hledáčku c. k. tajné policie, která se neštítila ani slídění v její osobní poště. V Praze odmítla zpívat pro rakousko-uherská vojska, v důsledku čehož jí bylo na dva roky uloženo domácí vězení na zámku ve Stráži na Nežárkou. Ani to ji však nezlomilo na duchu a toto pochmurné období svého života vyplnila psaním, komponováním a vyučováním. Měla zde prostor na své záliby, mezi něž patřilo mimo jiné rybaření a okultismus. V zámku měla svoji „věštírnu“ a ke spiritualitě měla velmi blízko, jelikož pocházela z rodiny léčitelů a okultistů, z nichž je nejznámější tzv. létající doktor Kittel, údajný čaroděj z Jizerských hor. Pomíjivost slávy a lidského života jí připomínal kostlivec Ivánek, kterého měla v ložnici. Po uzavření příměří v roce 1918 uspořádala řadu benefičních koncertů, aby pomohla zmírnit utrpení svých krajanů, a po vzniku samostatného Československa se stala jedním z nejsilnějších symbolů národního osvobození, hluboce uctívanou a významnou postavou českých dějin. Zemřela v roce 1930 ve věku 51 let na mozkovou mrtvici.