Je jedním ze 14 svatých pomocníků – mocných přímluvců a ochránců před neštěstím a nemocemi, pomocníků v nouzi, epidemiích a válkách. Mučedník Sv. Vít, jeden z nejtajemnějších světců historie, patří do panteonu českých zemských světců již od 10. století. V Praze je mu přisouzen patronát nad Karlovým mostem a katedrálou sv. Víta, skvostem bez kterého by si panorama Prahy uměl představit málokdo. Chrám po staletí ukrýval i jeden z největších chrámových pokladů v Evropě a ostatky svatého Víta ve stříbrné relikviářové bustě jsou jeho součástí již téměř 1100 let. Svatý Vít se podle legendy narodil na konci 3. století v Mazara del Vallo na západním pobřeží Sicílie do rodiny bohatého pohanského Sicilana. Vítova kojná Crescentia a učitel Modestus jej však tajně vychovávali křesťanské víře, což bylo v době vlády římského císaře Diocleciána značně riskantní. Vít jako křesťan se stal pro celou rodinu nebezpečím – marně na něj otec naléhal, aby se své víry vzdal. Nakonec svého syna udal římským úřadům. Císaře neobměkčilo ani zázračné uzdravení jeho synka sv. Vítem z epilepsie. Se svými vychovateli byl chlapec uvržen do kotle s vroucím olejem, smůlou a olovem, ale jeho svatost jej osvobodila. Poté byl předhozen lvům, kteří ho nesežrali, ale na znamení pokory mu olizovali nohy. Podle tehdejších zvyklostí, když mučedníci útrapy přestáli, byli nakonec sťati a takto skonal i malý chlapec Vít v roce 303. Skutečnost, že zemřel již jako 7-12leté dítě, způsobila, že jeho kult sílil mnohem silněji než u jiných mučedníků. V Římě byl uctíván již od 5. století, ale za svoji celoevropskou proslulost vděčil především díky tomu, že jeho ostatky a s nimi spojená úcta byly později přeneseny do francouzského kláštera St. Denis u Paříže, odkud o sto let později putovaly do německého kláštera v Corvey nad Weserou. Úcta ke svatému Vítu je impozantní: jen v Evropě je sto padesát míst, kde jsou uchovávány jeho ostatky. Jedním z nich je i katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze na Hradčanech. První ostatek, rameno sv. Víta, získal pro české země již kníže Václav v roce 925 od saského vévody a německého krále Jindřicha Ptáčníka jako usmiřující dar. Dle legendy si Václav mohl od císaře jako projev přátelství vybrat jakýkoliv z jeho klenotů: Václav si vybral rameno svatého mučedníka Víta. Nechal postavit a k jeho poctě zasvětit na Pražském hradě rotundu. Tu nahradila v 11. století bazilika a ve 14. století gotický chrám jako dominanta a symbol českého království, místo korunovací, hlavní pohřebiště českých králů, svatých zemských patronů, panovníků, šlechticů a arcibiskupů. Císař Karel IV. v katedrále shromáždil ostatky tolika světců, že v té době a v tomto oboru mohl Praze konkurovat jen Řím. Mezi novými relikviemi byla i lebka sv. Víta, kterou Karel IV. získal v italské Pavii. Ta je dnes součástí Svatovítského pokladu. Svatý Vít je uctíván jako jeden z patronů české země, je patronem mladých lidí, tanečníků, herců, vinařů, hostinských, lékárníků, kovářů, sládků či horníků, je pomocníkem němých a hluchých, lidí trpících epilepsií a nemocí zvanou tanec sv. Víta, je vzýván při léčení neplodnosti, očních a ušních onemocnění, ba i proti zaspání. Jeho atributy jsou kotel s vroucím olejem, pes, lev, kniha, palmová ratolest. A samozřejmě kohout, atribut bdělosti, umístěný také na hřebeni Velké jižní věže katedrály. Až budete v Praze, poproste sv. Víta, ať vám pomůže s časným probuzením a vydejte se do ještě uprázdněných pražských ulic. Projděte se po Karlově mostě, který budete mít jen pro sebe. Zastavte se před Staroměstskou mosteckou věží, na níž je v reliéfu zobrazený Karlův most a nad ním, uprostřed mezi panovníky, sv. Vít, jehož patronace nad Svatou říší římskou je zde vyjádřena nikoliv obligátní palmovou ratolestí mučedníka, ale mocenskými atributy, žezlem a jablkem s křížem. Téměř na konci Karlova mostu po pravé straně si můžete prohlédnout sousoší, v němž sv. Víta ztvárnil slavný barokní sochař Ferdinand Maxmilián Brokoff. Světec v oděvu římského legionáře stojí na skále se lvy, kteří mu však dle legendy nikterak neublížili. Na hlavě má ale knížecí korunu, odkaz na svatého Václava a počátky českého státu. Socha naznačuje, že přenesením ostatků sicilského chlapce do Prahy byl český stát trvale provázán s antickým Římem a Svatou říší římskou.