Zemitý a rázný poustevník, který sám mýtil lesy, obdělával půdu a neváhal do pluhu zapřáhnout samotného ďábla. Byl ale také knížecí rádce a opat Sázavského kláštera, jenž se pod jeho vedením stal centrem slovanské vzdělanosti v Čechách. Do historie vstoupil jako první oficiálně stvrzený český svatý, který si své svatořečení posmrtně vyvzdoroval: tehdejšímu papeži se prý zjevil ve snu v podobě vousatého mnicha a pohrozil mu svou opatskou holí. Narodil se na zemanské tvrzi v Chotouni u Českého Brodu kolem roku 970, v době, kdy byl pražským biskupem svatý Vojtěch. Stal se knězem slovanského obřadu a působil při katedrále sv. Víta. Podle některých zpráv byl ženatý a měl syna Jimrama, protože v té době ještě kněží nebyli vázáni celibátem. Stále však hledal vnější i vnitřní klid. Přidal se k mnichům v roce 923 založeného kláštera v Břevnově, kteří žili podle přísných benediktinských pravidel. Ale ani tady nenašel, po čem toužil. Opustil tedy klášterní společenství a odešel do naprosté samoty. Svatý Prokop | Zdroj: www.wikipedia.com Nejdřív žil jako poustevník v jeskyni nedaleko Prahy, v údolí, které po něm nese jméno Prokopské. Údajná Prokopova jeskyně ve skále zanikla těžbou vápence v roce 1890. Nad jeskyní stál barokní kostel zasvěcený světci, kam ještě v polovině 19. století na Prokopův svátek mířily tisíce poutníků. Kostel byl stržen v roce 1966, a tak zde dnes dávnou přítomnost světce už nic hmotného nepřipomíná. Někdy v roce 1009 Prokop opustil jeskyni u Prahy a natrvalo se usídlil u řeky Sázavy. V naprosté samotě, obklopen divokou přírodou, Prokop konečně našel prostor k modlitbě, k odříkání a tvrdé práci. Motto řehole sv. Benedikta ora et labora, modli se a pracuj, přijal za své celoživotní pravidlo. Také zde nejdřív sídlil v jeskyni, dodnes zachované a občas přístupné v rámci prohlídek Sázavského kláštera. Odsud podle legendy vyhnal tisíc ďáblů. Okolí jeskyně Prokop začal obhospodařovat. Tehdy prý ďábla zapřáhl do pluhu a podle lidové tradice vyoral Čertovu brázdu, téměř 21 kilometrů dlouhý úval od Sázavy až k jeho rodišti v Chotouni. Postupně se k Prokopovi přidávali další muži, kteří chtěli žít jako on. Kolem Prokopovy poustevny tak vznikla osada prostých dřevěných chýší jeho učedníků. Někdy kolem roku 1032 do těch odlehlých míst zabloudil český kníže Oldřich. Byl vášnivý lovec, pronásledoval jelena a vzdálil se své družině. Jelena našel, jak se zkrotlý schovává za postavou Prokopa před jeho poustevnou. Kníže poustevníka požádal o trochu vody z blízké studánky. Prokop nabral vodu, podal ji knížeti – a stal se zázrak, v jeho rukou se voda proměnila ve víno. Prokopova moudrost a zbožnost knížete Oldřicha hluboce zasáhla. Nabídl mu, že pro něj něj a jeho druhy u Sázavy vybuduje klášter. Klášterní konvent s kostelem byl posvěcen pražským arcibiskupem roku 1035. Pod vedením Prokopa jako opata klášter utěšeně vzkvétal. Brzy byl ohniskem víry a civilizace celého kraje. Šířily se odtud způsoby hospodaření i stavitelství, sochařství a malířství. A přitom žádný chudý a nemocný nebyl odmítnut, všichni tu nacházeli útočiště. Zdejší mniši sloužili mše podle slovanské liturgie, shromažďovali slovanskou literaturu a vznikala zde i díla nová. Kostel sv. Prokopa | Zdroj: Prague City Tourism Prokop svůj klášter řídil pevnou rukou dvacet let. Jeho moudrými radami se řídil pražský arcibiskup i český kníže. Zemřel ve svém klášteře roku 1053 a byl pohřben před hlavním oltářem sázavského chrámu. Jeho hrob se okamžitě stal vyhledávaným poutním místem. Je s ním spojováno množství zázraků, které se týkají uzdravení nemocných, pomoci hledajícím a osvobozování duchovně spoutaných lidí. Na nádvoří kláštera byl prý vzkříšen muž, který se utopil v Sázavě, a v zahradě zas byla uzdravena slepá žena. Svatý Prokop | Zdroj: www.wikipedia.com Prokop je první Čech, jehož svatost byla potvrzena oficiálním procesem. S žádostí o jeho kanonizaci přišel do Říma počátkem 13. století sázavský opat Blažej. Ale nebylo mu vyhověno. Tehdy se prý Prokop do uznání vlastní svatosti vložil osobně – podle legendy se ve snu zjevil papeži Inocenci III. a pohrozil mu opatskou holí. Na papeže prý hrozba jakéhosi zesnulého slovanského mnicha mocně zapůsobila a tak byl 4. července 1204 Prokop oficiálně prohlášen za svatého. Roku 1588 byly Prokopovy ostatky přeneseny z chátrajícího sázavského kostela, vypleněného za husitských válek, do kostela Všech svatých na Pražském hradě. Slavnostního přenesení se zúčastnil i císař Rudolf II. Zanedlouho po Prokopově smrti papež zakázal slovanskou liturgii a mniši byli ze Sázavy vyhnáni. V klášteře je vystřídali latinští benediktini z Břevnova. Slovanské liturgii, přinesené do našich zemí v 9. století svatými Cyrilem a Metodějem, na území Čech hrozil zánik. Tento stav zvrátil až král Karel IV., který roku 1374 v Praze na Novém Městě zřídil klášter se slovanskou bohoslužbou zvaný Emauzy. Některá z míst emauzského kláštera jsou zasvěcena také svatému Prokopovi.