přehled otevírací doba vstupné o místě Sídlem muzea je Podolská vodárna – památkově chráněný unikát industriální architektury. Z ochozu věže ve výšce 40 metrů se naskýtá nevšední pohled na řeku i město. Expozice mapuje historický vývoj pražského vodárenství od prvních soukromých vodovodů z 12. století, přes vltavské vodárny renesančního období a vodárenské stavby konce 19. století, až po současnost. otevírací doba návštěva muzea je pouze na objednávku ve čtvrtek odpoledne a druhou sobotu v měsíci více o otevírací době vstupné jednotlivci (do 9 osob) 150 Kč/os. skupiny (10–20 osob) 130 Kč/os. vstup možný dětem od 6 let (s vlastní vstupenkou) Předprodej vstupenek se uzavírá 7 dnů před termínem. více o vstupném Zdroj: www.pvk.cz vstupné jednotlivci (do 9 osob) 150 Kč/os. skupiny (10–20 osob) 130 Kč/os. vstup možný dětem od 6 let (s vlastní vstupenkou) Předprodej vstupenek se uzavírá 7 dnů před termínem. otevírací doba návštěva muzea je pouze na objednávku ve čtvrtek odpoledne a druhou sobotu v měsíci historie Podolská vodárna Prudký rozvoj průmyslu ve 2. polovině 19. st. znamenal rostoucí nároky na spotřebu vody. Bylo vystavěno mnoho místních vodáren. V Podolí stála od r. 1882 Vinohradská vodárna, potrubím spojená s vodárenskou věží na Korunní třídě, která zásobovala Královské Vinohrady, později Žižkov, Nusle, Vršovice a Strašnice. V roce 1885 vznikla v Podolí Pražská vodárna na parní pohon, která již vytlačila vodu i do horních pater domů. Dodávala přirozeně filtrovanou vltavskou vodu i na Smíchov a Malou Stranu a později se připojil i Karlín. Od roku 1888, kdy probíhala rekonstrukce starých vodáren, docházelo k rušení a odstraňování kašen z ulic. V roce 1908 byla zahájena výstavba jednotného pražského vodovodu z oblasti Jizery u Káraného, kde se voda z Jizery filtruje přirozeně štěrkopískovými vrstvami ve stovkách studní. Vodovod byl dokončen v roce 1913, měl výkon 70 000 m3 denně, takže se mohly staré vodárny zrušit. Tehdy zanikla i stará vodárna v Podolí. Když kapacita vodního zdroje v Káraném přestala městu stačit, rozhodl magistrát vybudovat v Podolí novou velkokapacitní filtrační vodárnu na vltavskou vodu. Nová vodárna byla postavena v letech 1925 – 29 podle velkolepého projektu dr. ing. arch. Antonína Engela, profesora ČVUT v Praze. Vodárnu postavila firma Kress Praha. Kromě objektu filtrace byl vybudován i jímací objekt na dnešním Veslařském ostrově na Vltavě, budova strojovny, která sloužila k čerpání vody z řeky, a budova pro zaměstnance u filtrační stanice. Na tehdejší dobu šlo o gigantické stavby. Maximální výkon nové vodárny byl 35 – 40 tisíc m3 za 24 hodin. Voda procházela třeby hruboceznými stupni, vodními přepady, kde se několikrát nasycovala vzduchem, a nakonec nejjemnějšími filtry, kde byla zbavena i choroboplodných zárodků. Voda se přiváděla do nových nádrží na Floře a odtud do značné části Prahy. Jak město vyžadovalo stále více vody, průběžně se zvyšovala kapacita filtrační stanice Podolí stále modernější technologií. Vodárna byla několikrát rekonstruována, v roce 1932 byla před filtraci zařazena chemická úprava vody neboli čeření, při němž se vysrážejí nečistoty z vody a oddělí usazeniny. Ve 40. letech došlo k postupné přestavbě na rychlofiltry. V letech 1956 – 65 byla podle původního návrhu Antonína Engela a Maxmiliána Koschina postavena druhá budova obdobné architektury pro druhou filtrační stanici a zároveň byla rekonstruována starší část. Na stavbě se podílelo 15 podniků a závodů. Nad střední částí velkolepé novoklasicitní budovy je vystavěna mohutná 45 m vysoká věž. Na průčelí budovy nad portálem jsou osazeny sochy z hořického pískovce, které představují řeku Vltavu a její pravé a levé přítoky. Autoři jednotlivých soch při pohledu zleva doprava jsou: Vydra – Josef Fojtík, Otava – Joza Novák, šumavská Blanice a Malše – Vodička, Berounka – Josef Fojtík, uprostřed stojí Vltava – Joza Novák (socha měří 3,6 m), Sázava – Matějů, vlašimská Blanice a Želivka – Josef Fojtík, Lužnice – společné dílo Jozy Nováka, Vodičky a Josefa Fojtíka, byla na průčelí vsazena jako poslední v roce 1963, a poslední Nežárka – Vodička. Křestní jména dvou uvedených sochařů nejsou známa. Do systému zásobování Prahy vodou dnes patří zejména vodní dílo Želivka, které je největší úpravnou vody na našem území. Pitná voda z Podolí se mísí s vodou hlavních zdrojů z Želivky a Káraného. Podolská vodárna s velmi dobrou kvalitou pitné vody dnes zásobuje svým výkonem část města, kterou nelze zásobovat z ostatních úpraven, jde zejména o Staré Město a Josefov a hodně podolské vody jde do vodojemů na Floře. Výkon Podolské vodárny bude významný při obnově vodovodních a kanalizačních sítí v historickém centru města. Optimální výkon vodárny je 500 l za sekundu, lze ho však zvýšit až na kapacitní výkon 2200 litrů za sekundu. Vodárna je také významným záložním zdrojem vody pro Prahu v případě havárie hlavních zdrojů. V roce 1992 zahájil Magistrát hl. m. Prahy generální rekonstrukci Podolské vodárny podle projektu inženýrů architektů Arnošta Navrátila, Petra Páva a Václava Frydeckého. Kromě oprav budov bylo za stálého provozu modernizováno i technologické zařízení a na volném prostranství starší budovy byl vestavěn objekt, který slouží expozici Muzea pražského vodárenství. Muzeum existuje od r.1953. Z původního sídla na Národní třídě se sem přestěhovalo v roce 1997. Za mimořádnou kvalitní obnovu architektonického díla byl jeden z hlavních realizátorů stavby IDOS Praha s. r. o. odměněn Cenou primátora hlavního města Prahy. Podolská vodárna je jako technicky významná historická stavba památkově chráněna.