Muzeum města Prahy — Podskalská celnice Na Výtoni

vstupné

otevírací doba

historie

Historie stavbyBudova stojí v blízkosti bývalého výtoniště tj. místa, kde se vybíralo mýto ze dřeva sváženého na vorech po Vltavě do Prahy. Mýto, které patřilo vyšehradské kapitule, se vybíralo formou vytínání (proto místní název Výtoň) určitého množství dřeva z voru, později bylo placeno penězi; r. 1829 bylo zrušeno. V roce 1561 zakoupila novoměstská obec pro tento účel budovu dnešního muzea a ta zůstala společně s kostelem sv. Kosmy a Damiána jediným dodnes dochovaným dokladem starého Podskalí. Jedná se o pozdně gotickou roubenku s omítnutým přízemím, interiér horního patra si uchoval srubový charakter. Celní právo Nového Města připomíná znak nad vchodem z r. 1671. Od 16. století byl v domě také vyhlášený hostinec navštěvovaný nejen pražskými plavci, ale sloužil i jako noclehárna pro plavce z venkova. V r. 1833 byl dům prodán soukromému majiteli, poč. 20. stol. domu hrozila demolice, ale r. 1927 ho obec odkoupila zpět a r. 1939 předala Muzeu hl. m. Prahy. První expozice zde byla otevřena r. 1946. Současná, věnovaná vorařství a zaniklému Podskalí, v r. 2003.

PodskalíPůdorys rybářské a dřevařské osady vznikl již ve středověku. Zástavba byla soustředěna kolem dvou hlavních ulic rovnoběžných s pobřežím, které bylo lemováno nízkou zdí, v níž byly ponechány mezery, tzv. čapadla, pro rozebírání vorů. Z r. 1199 je první písemná zmínka o obci Podskalí – její název byl odvozen od skalky, na níž později vznikl kostel sv. Jana Na Skalce. Pod ní bylo nejstarší jádro, Dolní Podskalí s kostelem sv. Kosmy a Damiána, které se rozšiřovalo proti proudu řeky až k vyšehradské skále, kde bylo Horní Podskalí. R. 1316 vydal Jan Lucemburský privilegium, které podskalským zajišťovalo monopol nad obchodem se dřevem. Zač. 15. stol. byl založen plavecký cech, který zanikl až r. 1783, kdy byl obchod se dřevem prohlášen za svobodný. V 18. stol. získala většina plaveckých domů barokní podobu, v níž setrvaly až do svého zániku. Podoba Podskalí se začala výrazně měnit od 2. pol. 19. stol., nejprve v dolní části v souvislosti s výstavbou Palackého mostu a nábřeží v jeho okolí. Barokní stavby byly nahrazeny moderními domy, projektovanými architekty jako Jan Kotěra, Alois Dryák, Bohumil Hybšman aj. Vzhled Horního Podskalí podobně ovlivnila výstavba železničního mostu a hlavně vyšehradského tunelu poč. 20. stol.

VoroplavbaJan Lucemburský sice písemně potvrdil výhradní právo podskalských na obchod se dřevem až ve 14. stol., ale v té době už bylo plavení a obchod v plném rozkvětu. Už od 13. stol., s tím jak se rozrůstalo město, rostla i potřeba dřeva jako stavebního materiálu, využívalo se také pro otop, k výrobě nábytku a různého nářadí. Kromě dřeva se do Prahy dovážela také sůl a další potraviny, vory sloužily dokonce i pro přepravu osob. Od 16. stol. začalo regulování toku řek a voroplavba se dále rozvíjela – největšího nárůstu dosáhla ve 2. pol. 19. stol. Od 30. l. 20. stol. hlavně v souvislosti se stavbou přehrad voroplavba upadá, poslední vor plul po Vltavě v r. 1960, těsně před dokončením orlické přehrady.

VltavanVltavan vznikl r. 1871 jako profesní spolek vzájemně se podporujících plavců, rybářů a pobřežných. Původní účel byl čistě charitativní – z členských příspěvků se vyplácela podpora nemocným, vypravovaly se pohřby zemřelých, přispívalo se pozůstalým rodinám. Typická spolková uniforma vznikla podle vzoru námořníků francouzského obchodního loďstva. V 50. l. byla činnost Vltavanu utlumena, nezanikl však úplně – mohl působit jako zájmový kroužek ROH. R. 1990 byl obnoven v plném rozsahu, i když v současnosti se zaměřuje spíše jen na činnost osvětovou a společenskou – přednášky, setkání, plesy, známá je každoroční Tryzna za utonulé na českých řekách a tocích u sochy Vltavy v Praze. Jedním ze zakladatelů Vltavanu (a také Pražské společnosti pro paroplavbu v r. 1865) byl významný podskalský rodák František Dittrich (1801 – 1875). Pocházel sice ze zámožné rodiny, ale brzy osiřel a živil se prací na vorech. Byl však schopný a nadaný, proto v 25 letech začal obchodovat s dřívím a provozoval také hostinec. Jeho živnostem se dařilo, takže brzy sám patřil mezi nejzámožnější Pražany. Zároveň měl hluboce vyvinuté sociální cítění a různými způsoby pomáhal chudým a potřebným. V l. 1870 – 73 byl pražským primátorem.

Limnigraf (vodočet)
Jedná se o menší stavbu na nábřeží, přímo proti bývalé celnici, s hodinovým ciferníkem a stupnicí, na níž se měří průběh výšky hladiny vody v čase. Pomocí plováku jsou údaje přenášeny na zapisovací přístroj, poháněný hodinovým strojem. Limnigraf byl postaven r. 1907, r. 2003 byl opraven a znovu zprovozněn.