Hudební divadlo Karlín

• Divadlo hl. m. Prahy
• Možnost občerstvení v divadelní kavárně a restauraci Theatro Cafe & Restaurant.
• Kapacita divadla: 921 míst

historie

Divadlo bylo otevřeno jako Théatre — Varieté 27. 8. 1881 (15 dnů po požáru Národního divadla). Je tedy po Stavovském a Národním divadle třetí nejstarší v Praze, co do velikosti hlediště je po rekonstrukci na druhém místě za Státní operou.

Autorem projektu v pseudobarokním stylu byl architekt Otto Ehlen. Stavbu financoval pražský podnikatel Eduard Tichý s úmyslem pronajímat divadlo kočovným společnostem. Poměrně strohý interiér tehdy spíše připomínal cirkusovou arénu, což také odpovídalo typu tehdejších představení — cirkus, kouzelnická představení, liliputské divadlo a jiné zvláštnosti. Jeho rodina tu provozovala divadlo téměř 40 let.

Po čtyřech letech, kdy už divadlo převzali synové zakladatele, se změnil charakter představení na čistě varietní a vyvstala potřeba přizpůsobit tomu interiér. Roku 1897 byla provedena radikální přestavba podle projektu Bedřicha Ohmanna, která lépe odpovídala významu divadla, požadavkům světových umělců a pohodlí diváků. Interiér byl upraven značně přepychově, technické vybavení zákulisí a jeviště bylo na špičkové úrovni — z této doby pocházejí mnohé umělecko-řemeslné práce, včetně nástropních maleb, zlaceného portálu i malované opony. Varieté bylo v té době prestižním místem pro nejlepší evropské artisty.

Roku 1896 zde došlo k prvním pokusům o promítání „živých obrázků“. Kinematografické projekce byly později zařazeny do programu jako pravidelné doplňky varietních čísel, takže se s malými přestávkami promítalo až do 30. let.

V přízemní části obrovského hlediště bylo stolové zařízení (až do poloviny 20. let), takže diváci byli při sledování představení obsluhováni jako v restauraci. Rodina Tichých divadlo občas propůjčila i pro různá dobročinná a vlastenecká představení.

V čase karlínského Varieté sem byl zakázán přístup studentům a školní mládeži. V meziválečné době v divadle vystupovala vinohradská a poté i olomoucká zpěvohra, bratislavská opera, a později i maďarská opereta. V roce 1936 koupila divadlo Česká banka.

Už počátkem 20. století se uvažovalo, že by tu mohla vzniknout druhá scéna Národního divadla. V tomto duchu došlo k větším rekonstrukčním změnám během divadelních prázdnin roku 1939. Hlediště dostalo stoupající podlahu s 1 200 sedadly (v současnosti po rekonstrukci 923 sedadel), byla zřízena prezidentská lóže, prostorné šatny i bufet, zlepšena akustika, rozšířeno orchestřiště, značně zmodernizováno i jeviště, osvětlení, zřízeny nové šatny pro sbory i sólisty aj. Z budovy byl odstraněn nápis Theatre-Variété a nahrazen novým nápisem Prozatímní divadlo. Při slavnostní premiéře 5. září roku 1939 se hrála Smetanova Prodaná nevěsta s Jarmilou Novotnou v hlavní roli.

Opera a činohra Národního divadla zde pak vystupovala až do roku 1944, následoval soubor Městského divadla pod názvem divadlo J. K. Tyla. Ke konci války se název změnil na Operetu v Karlíně, po válce se střídal repertoár i název divadla (Komická zpěvohra, Divadlo umění lidu, Divadlo hl. města Prahy, Státní divadlo v Karlíně, Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích), od roku 1977 se divadlo jmenovalo Hudební divadlo v Karlíně. Po velké rekonstrukci po povodni nese název Hudební divadlo Karlín.

Provoz divadla přerušila katastrofální povodeň v roce 2002. Soubor poté působil v Kongresovém centru. Rekonstrukce začala po různých odkladech v dubnu roku 2005, dokončena byla v říjnu 2006.

Zřizovatelem divadla je hl. m. Praha. V lednu 2008 obdrželo divadlo plaketu Stavba roku 2007.

Slavné osobností Karlínského divadla

Roku 1908 zde s anglickou varietní společností pravděpodobně vystupoval i mladičký Charlie Chaplin a Stan Laurel. Od roku 1917 tu provozoval svůj kabaret Karel Hašler, hostovala tu bratislavská opera s dirigentem Oskarem Nedbalem, roku 1926 bylo divadlo pronajato Ferenci Futuristovi a Járovi Kohoutovi.

Jako režisér tu působil Jiří Frejka, Oldřich Nový (též jako herec), po válce zde chvíli řediteloval E. F. Burian, dlouholetým dirigentem byl Karel Vlach. Mezi hvězdy hereckého sboru patřila Nelly Gaierová, Karel Fiala, Laďka Kozderková, Jan Werich, Vlasta Burian a mnoho dalších.

V 90. letech 20. století tu hostovalo divadlo Semafor Jiřího Suchého.

Mezi slavné hosty patřil několikrát korunní princ Rudolf, František Ferdinand d´Este, Otto Windischgrätz, princ Jiří pruský, mnozí příslušníci nejvyšší šlechty a jiné osobnosti.

Výzdoba divadla

Nástropní freska i opona jsou pravděpodobně dílem profesora budapeštské akademie Tardoss-Krennera, autorství opony bylo jeden čas také připisováno Alfonsu Muchovi. Divadelní maska na průčelí je od Vojtěcha Suchardy. Celý interiér má již četné prvky vídeňské secese.