Staroměstští radní byli na svůj orloj jak se patří pyšní. Jenže pak se začaly šířit zvěsti, že prý Hanušovi přicházejí nabídky odjinud a že mistr dlouho do noci sedává ve své světnici a něco počítá a kreslí. Co jiného by to mohlo být, než ještě lepší a dokonalejší orloj určený pro nějaké cizí město? Kde potom zůstane sláva toho staroměstského..? A tak si staroměstští konšelé začali lámat hlavu, jak zařídit, aby mistr Hanuš už žádný jiný orloj. Přemýšleli dlouho, ale peníze, úpis nebo přísaha se jim nezdály dost bezpečné. Až jeden z konšelů, krutý člověk s tvrdým srdcem, přišel s nápadem, který je všechny ohromil. Jeho plán byl hrůzný, postupně však konšelé jeden po druhém uznali, že jedině tak zůstane pražský orloj navždy výjimečným. Jednou pozdě večer seděl mistr Hanuš nad plány a nákresy. Pomocník i hospodyně dávno odešli a mistr byl v domě sám. Venku se dalo do deště, ale ve světnici bylo útulno. Mihotavé světlo svíček kreslilo po stěnách zvláštní obrazce, v krbu hořel oheň a do ticha občas zapraskala buková polena. Hanuš se skláněl nad pergameny se sloupci drobných čísel, občas zvedl prošedivělou hlavu, zamyslel se a po chvíli připsal další poznámku, nebo ty předešlé zachmuřeně přeškrtal. Právě přemýšlel, jak staroměstský orloj vylepšit, co nového a jedinečného ještě přidat. Najednou se ozvaly prudké rány na domovní dveře a nějaký hlas zavolal: „Otevři, máme naspěch!“ Mistr přispěchal a odtáhl těžkou. V obdélníku tmy spatřil mohutné postavy tří zakuklenců, vrhli se na něho a odvlekli ho do světnice. Tam mu zacpali ústa a dva ho drželi, zatímco třetí u krbu v plamenech rozpaloval svou dýku do ruda. Ještě si stačil mistr Hanuš domyslet, co chtějí udělat, ještě stačil vyrazit zdušený výkřik, a pak omdlel hrůzou. Probudil se nevýslovnou bolestí. Poznal, že leží na svém lůžku, slyšel hlas pomocníka a bědování hospodyně, ale hleděl do tmy. Byl oslepený. Dlouho mistr Hanuš stonal, blouznil v horečkách a pak zas na celé dny upadal do mrákotného spánku. Zrak se mu už nevrátil. Když mu bylo trochu líp, sedával ve světnici a snažil se přijít na to, kdo mohl takovou strašnou věc udělat a proč. Až jednou se pomocník vrátil z radnice, kam docházel čistit a udržovat orloj v chodu, a pověděl, co zaslechl z rozhovoru dvou konšelů: pochvalovali si, že dobře udělali, prý už je víc než jisté, že jiný orloj mistr Hanuš nesestrojí. Tak mistr poznal, kdo byl původcem jeho oslepení. Už necítil bolest, jen propastnou hořkost a lítost z toho, jaké odplaty se mu dostalo za jeho jedinečné dílo. Za hořkostí přišel vztek a touha po pomstě, ze které vzklíčil plán odplaty. Svěřil se pomocníkovi, že by rád zašel na radnici, aby svůj milovaný stroj alespoň ucítil pod prsty, aby se mohl potěšit dotykem jeho součástek, jeho klapotem a tikotem. Pomocník mu vyhověl. Když stanuli před strojem, mistr se prsty jemně dotýkal jeho částí, poslouchal známé zvuky jeho chodu, dlaněmi hladil kov i dřevo. Jeho tvář se rozjasnila, z vyhaslých očí vytryskly slzy. V duchu viděl složitý mechanismus před sebou, součástka přiléhala k součástce, rozpoznával i nepatrné detaily. Náhle zkušeně sáhl do stroje, vší silou zatáhl za jakousi páku, ta praskla a stroj začal skřípět a rachotit, až se jeho zvuky rozsypaly do zlověstného ticha. V tom tichu puklo mistrovi srdce a on padl k zemi. Orloj byl nadobro pokažený. Zůstal prý tak dlouhé roky, než se našel někdo, kdo ho dokázal opravit. A hrůzyplné mlčení orloje po celou tu dobu připomínalo konšelům jejich strašlivý skutek. Podle knihy Aleny Ježkové: 77 pražských legend.