Jednou přišli na Vyšehrad dva sousedé. Hádali se o kus pastviny a chtěli, aby Libuše vyřešila jejich spor. Kněžna je vyslechla, promluvila se svými rádci a vynesla rozsudek. Ten, který vyhrál, kněžně děkoval za spravedlnost, jeho protivník ale hněvivě vykřikl: „Copak žena může rozumět mužským záležitostem? Ne nadarmo se říká, že dlouhé vlasy znamenají krátký rozum. Je hanba pro všechny muže, že nám vládne žena!“ Všichni přítomní strnuli. Kněžna chvíli mlčela a potom řekla: „Nazítří vám řeknu jméno toho, kdo se stane mým manželem a knížetem všech Čechů.“ Zpráva o tom, že Čechové budou mít knížete, se rozletěla zemí rychle jako šíp. Druhého dne se na Vyšehradě shromáždilo mnoho lidí, kteří napjatě očekávali, co jim kněžna poví. Libuše usedla na svůj stolec a řekla: „Za řekou Bílinou je ves, která patří rodu Stadiců. Na poli tam oře váš nový kníže Přemysl se dvěma voly. Řekněte poslům, ať vezmou knížecí roucho a jdou za ním. Ať vyřídí, že ho žádám, aby si mne vzal za manželku a na Vyšehradě se ujal vlády. Můj kůň vás povede.“ Jak kněžna řekla, tak se stalo. Ze stájí vyvedli Libušina bělouše a poslové se vydali na cestu v jeho stopách. Putovali přes hory i potoky, až došli ke vsi Stadice. Když uviděli pole, na kterém oral mladý a silný muž se dvěma voly, Libušin kůň se zastavil a zařehtal. Poslové se Přemyslovi poklonili a vyřídili mu Libušin vzkaz. Přemysl se nedivil a neptal, jako by je očekával. Vypřáhl volky z pluhu, plácl je silnou dlaní po zádech a zavolal: „Běžte, odkud jste přišli!“ Volci se rozběhli ke skále, ta se před nimi otevřela, pohltila je a zase se zavřela. Vyšehrad | Zdroj: Prague City Tourism Pak Přemysl vzal lískový prut, kterým volky poháněl, a zarazil jej do země. Jako kouzlem se proutek zazelenal, vytáhl se do výšky a vyrostly na něm tři tenké větve s listy i oříšky. Dvě větvičky zázračné lísky uvadly a seschly, jen jediná vyrazila vzhůru a nesla nové plody. Poslové se ptali, co ten div znamená. „Můj rod bude jako ta líska,“ řekl Přemysl. „Mnoho mužů se z něj zrodí, ale jen jediný bude vládnout. “ Pak se Přemysl oblékl do knížecích šatů a pláště a své staré střevíce z lýčí uložil do mošny, kterou přehodil přes rameno. Poslové se ptali, k čemu bude knížeti obyčejná mošna a staré střevíce? „Ty jsou pro mé potomky, aby jim připomínaly jejich původ. Aby nezapomněli a z pýchy neutiskovali ty, co chodí po světě jen s mošnou a v lýkových střevících,“ usmál se Přemysl. Rotunda sv. Martina na Vyšehradě | Zdroj: Prague City Tourism Cesta zpátky jim rychle ubíhala. Když vjeli na území Čechů, lidé z vesnic, kterými projížděli, radostně vítali svého knížete a přidávali se k nim pěšky i na koních. Když strážní na Vyšehradě zpozorovali velký průvod, vzkázali kněžně a ta se svou družinou vyšla Přemyslovi vstříc. Svatební obřady pak trvaly tři dny a tři noci. Libuše vložila svou ruku do Přemyslovy dlaně, a když vykonali společnou oběť bohům, stali se mužem a ženou, knížetem a kněžnou. Podle knihy Aleny Ježkové: 77 pražských legend.