Za krále Vladislava II. panoval v zemi velký nepořádek. Král sídlil v Uhrách, do Čech zajížděl málokdy, a tak každý řešil své spory po svém: někdy násilím, jindy lstí, protože spravedlnosti se nedočkal. Na tvrzi Ploskovice blízko Litoměřic panoval v té době rytíř Adam Ploskovský, široko daleko proslulý svou krutostí. Své poddané utiskoval tak dlouho, až se ti chudáci vzbouřili, přitáhli na jeho hrad, násilím ho dobyli a rytíře Adama zajali. Pod hrozbou smrti ho donutili podepsat prohlášení, že je propouští ze svého panství a nebude se jim mstít. Pak odtáhli a dobrovolně vstoupili do poddanství sousedního rytíře Dalibora z Kozojed, který byl známý spravedlivou a mírnou povahou. Vypráví se ale také, že Dalibor si na sousedovo panství brousil zuby a vzpouru proti panu Adamovi podněcoval, vždyť z ní měl nakonec největší prospěch. Ale kdo dnes ví, jak to tenkrát všechno bylo! Jisté ale je, že když se celá ta událost donesla zemským pánům, vyslali do Ploskovic královské vojsko, majetek vrátili panu Adamovi a rytíře Dalibora uvrhli do vězení na Pražském hradě. Dalibor se v nevlídné kobce ve věži velmi trápil. Aby mu nebyla dlouhá chvíle a nemusel pořád myslet na své neštěstí, poprosil žalářníka, aby mu opatřil nějaký hudební nástroj. Za několik dnů mu žalářník přinesl housle. Od toho dne rytíř od rána do večera všelijak zkoušel smyčcem přejíždět po strunách, nakláněl housle hned na jednu, hned na druhou stranu a vyluzoval na nich zvuky podobné kočičímu nářku. Po pár dnech už ale dokázal tvořit jasné, dlouhé tóny, a jeho hra se rychle zlepšovala. Za nějakou dobu se Dalibor zdokonalil natolik, že když vzal nástroj do ruky, do pláče jeho houslí se zaposlouchali i otrlí žalářníci a strážci. Brzy se pověst o něm roznesla a mnozí Pražané chodívali pod věž každého večera poslouchat jeho hraní. Do košíku, který spouštěl z okénka své cely, mu vkládali trochu jídla na přilepšenou, někdy i drobné peníze nebo teplé ošacení. Zvláště některé mladé panny přicházely pravidelně, naslouchaly nářku Daliborových houslí, vzdychaly, utíraly si slzičky a mladého vězně litovaly. Pražský hrad | Zdroj: Prague City Tourism Jednoho dne se zástup pod věží shromáždil marně, bylo ticho. Když Daliborovy housle mlčely i druhý a třetí den, vyptávali se lidé žalářníka, co se stalo. Ten jen smutně pokýval hlavou a potvrdil jejich neblahé tušení. Z obavy před tím, že by vzpoura ploskovických poddaných mohla být příkladem ostatním, páni nad Daliborem vynesli nejpřísnější trest. Dali ho popravit časně zrána, když ještě všechno spalo. Pražané svého nejmilejšího vězně oplakali a věž po něm dostala své jméno. A jak to bylo s houslemi Dalibora z Kozojed doopravdy? Ve skutečnosti rytíř na žádné housle ve vězení nemohl hrát, protože první housle se do Čech dostaly asi až za sto let po Daliborově popravě. Úsloví, kterému dala vzniknout pověst, že „nouze naučila Dalibora housti“, nejspíš říká, že ho utrpení na mučidlech donutilo k přiznání. Podle knihy Aleny Ježkové: 77 pražských legend.