Na náhrobku v Miláně má napsáno „nata in Bohemia“, tedy narozená v Čechách. Do dějin evropské hudby vstoupila po boku slavného hudebního skladatele a svého blízkého přítele Giuseppe Verdiho a na jevišti světově proslulé milánské La Scaly, krom jiného, zpívala i titulní roli v evropské premiéře Aidy, pro kterou Verdi dokonce sám navrhl šperky, které měla na sobě. Svůj talent však jedinečná sopranistka s kovově znějícím hlasem objevila a začala rozvíjet v Praze. Řeč je o Tereze Stolzové, která se vedle „božské“ Emy Destinnové řadí mezi nejvýznamnější operní pěvkyně 19. století. Na svět přišla roku 1834 ve zhruba 20 km vzdáleném středočeském městečku Kostelec nad Labem. To se do té doby mohlo v oblasti hudební tradice pyšnit jen „vynálezem“ dodnes oblíbeného tance polka, který se postupně rozšířil po celém světě. V jeho rytmu napsal o sto let později svou nejslavnější skladbu taky Jaromír Vejvoda – jeho polka Škoda lásky, ovšemže s textem Here Comes the Navy, se za druhé světové války stala neoficiální hymnou amerického námořnictva. Tereze Stolzové však přes tuto pozoruhodnou lokální náhodu lidová ani taneční hudba neuhranula. Jejím osudem se měla stát opera. Otec byl řezníkem, ale také amatérským hudebníkem, a hudbě se věnovala i řada Tereziných bratrů a sester. V patnácti letech nastoupila na pražskou konzervatoř. Ta byla založena již roku 1808 a stala se první konzervatoří ve střední Evropě; dodnes ji ostatně na vltavském nábřeží nedaleko koncertní síně a galerie Rudolfinum najdeme. Tereza zde studovala hru na klavír a stejně jako její dvě starší sestry Františka a Ludmila také zpěv. Po počátečních drtivých neúspěších včetně propuštění z konzervatoře pro nedostatek talentu se vytrvalá Tereza přihlásila na soukromou školu, kde vedle zpěvu studovala také herectví, což se později ukázalo jako šťastné rozhodnutí. K prvnímu veřejnému vystoupení v Praze se odhodlala v listopadu 1855, kdy přednesla na Žofíně árii z opery Rienzi Richarda Wagnera. Kritika ji ovšem naprosto odmítla a zdrcená Tereza raději odřekla i další, již nasmlouvaná vystoupení ve Stavovském divadle. Jenomže velké sny neumlčí malí kritikové, a tak Tereza Stolzová opustila na samém sklonku roku 1855 poněkud provinční pražské poměry, které oceňovaly více zanícené vlastenecké popěvky než italské, německé nebo francouzské opery, a odebrala se do Terstu. Zde studovala zpěv u italského dirigenta Angela Marianiho, který možnost ji vyučovat pokládal za tak velkou poctu, že odmítl honorář. Již o rok později vystoupila Tereza Stolzová v terstském Teatro Grande, aby odtud nastoupila svou vítěznou cestu Evropou i dalšími kontinenty. Své operní role již dokázala ztvárnit s nebývalou autenticitou, za což byla skladateli, kritikou a především diváky mimořádně oceňována. Mezi topornými gesty plnými nevěrohodného patosu, jimiž se opera té doby jen hemžila, působil její profesionální herecký projev jako živá voda. Světovou operní hvězdou se definitivně stala po svém vystoupení v milánském Teatro alla Scala v roce 1864, kde v rané opeře Giuseppe Verdiho ztvárnila titulní postavu Johanky z Arku. Obecenstvo málem zbořilo sál a stránky italských novin plnily nadšené recenze. Setkání s Verdim se ukázalo být pro její život osudové – s věhlasným italským skladatelem navázala později pevné celoživotního přátelství a on pro ni napsal její nejslavnější role. Nejzásadnější rolí, která bude s jejím jménem už provždy spojena, je bezesporu etiopská otrokyně Aida, ústřední postava Verdiho stejnojmenné opery. Napsána byla k příležitosti otevření Suezského průplavu. Vztah mezi Verdim a zpěvačkou ostatně zřejmě nebyl jen přátelstvím, v Sant’Agatě, kde skladatel žil, měla trvale svůj vlastní pokoj… a manželka Verdimu vyčítala, že se věnuje Stolzové víc, než jí (nicméně obě ženy se později spřátelily). Nikdy se ale neprokázalo, že by byli milenci. Do Prahy se naposledy podívala roku 1886, když Národní divadlo – především její zásluhou – přednostně uvádělo Verdiho Othella. Naše první scéna uspořádala na její počest mimořádné představení Aidy; Stolzová se také po letech setkala se svými českými přáteli a členy rodiny. Do konce života zůstala přítelkyní Giuseppe Verdiho, který spoluzaložil její slávu. A podobně jako etiopská otrokyně Aida sdílela s mužem, jehož tak či onak milovala, jeho poslední chvíle, stála i ona u Verdiho úmrtního lůžka. Sama zemřela rok nato v Miláně, kde je i pochována.