krásný princ pepi

Když se hvězda císaře Napoleona po katastrofálním tažení do Ruska začínala hroutit, zbylo jen málo těch, kteří by mu zůstali věrní do poslední chvíle. Mezi ty, kteří za svého vrchního velitele položili dokonce i svůj život, patří nicméně maršál Józef Poniatowski, polsko-litevský šlechtic a synovec tehdejšího krále Stanisława. Neohrožený vojenský hrdina, který svůj úděl zasvětil zejména boji za svobodu svého národa – jak v řadách domácí polské armády, tak právě v roli francouzského velitele – díky osobní statečnosti zvládl dokonce během svého života zachránit život hned dvěma maršálům, a to navíc na opačných stranách barikády: nejprve rakouskému Schwarzenbergovi a později francouzskému Muratovi. Konec jeho vlastního životního příběhu přitom nastal v té nejsymboličtější chvíli: v okamžiku, kdy bylo největší střetnutí 19. století – „bitva národů“ u Lipska – pro Napoleona nenávratně ztracena, kryl maršál Poniatowski ústup francouzské armády až do svého posledního dechu. 

Málokdo ovšem ví, že slavný příběh polsko-francouzského hrdiny má i svou výraznou pražskou stopu. Budoucí maršál se totiž po svém otci sice narodil do polsko-litevské královské rodiny a jeho strýcem nebyl nikdo jiný než sám panovník Stanisław August Poniatowski, ale Jozefova matka hraběnka Tereza pocházela ze starého českého šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova. Po předčasné smrti jeho otce, který byl rakouským generálem, se tak Józef se svou matkou přestěhoval na čas do Prahy, kde získal i svou familiární českou přezdívku „princ Pepi“ a zcela jistě pobýval i v paláci Kinských na Staroměstském náměstí. Vysoké postavení rodiny Poniatowských Jozefa sice předurčilo k bleskové vojenské kariéře nejprve v rakouských a následně na žádost Jozefova strýce krále Stanislawa v polských službách, kontakt s českými zeměmi však nikdy neztratil: jeho matka se usídlila na panství Doksany, kam za ní její syn ve složitých devadesátých letech na nějaký čas zavítal. Přestože Poniatowského tehdejší úsilí o záchranu polsko-litevského státu v roli vrchního velitele bylo nakonec marné a Polsko bylo v roce 1795 vymazáno z mapy, jeho heroické odhodlání nezůstalo bez odezvy: polský velitel získal mezi prvními nově zřízené nejvyšší vyznamenání Virtuti Militari a jeho vojáci dokonce zaslali Jozefově matce do Prahy poděkování za tak skvělého syna.  

Poniatowského nejhvězdnější moment však nastal teprve v okamžiku, kdy o dvanáct let později přitáhl do střední Evropy Napoleon a rozhodl se částečně obnovit polskou státnost v podobě takzvaného Varšavského vévodství. V nově ustavené místní vládě se stal Poniatowski ministrem války, přičemž sám francouzský císař mu během konfliktu s Rakouskem, kdy Jozef neváhal v jedné z krvavých bitev vést osobně útok na bodák v té nejprudší vřavě, věnoval zlatou šavli i titul velkodůstojníka Řádu čestné legie. Poniatowski následně s Napoleonem absolvoval i osudné ruské tažení, před jehož zvolenou trasou císaře předem sám varoval. Poniatowského velení polským Bonapartovým jednotkám vzbuzovalo respekt i u jeho protivníků: sám ruský car mu nabízel kontrolu nad Polskem, pokud by Napoleona zradil, přičemž Bonaparte s ním podobně počítal jako s budoucím polským králem. I když císařovy polské plány přišly s ruským tažením vniveč, Poniatowski při něm stál i nadále, za což si vysloužil francouzskou maršálskou hůl. Jmenování maršálem nastalo den před bitvou u Lipska, kde byl jeho hlavním protivníkem Jozefův dávný přítel Karel Filip Schwarzenberg, jemuž Poniatowski kdysi zachránil život před Osmany. U Lipska mu Schwarzenberg však tuto službu oplatit nemohl, neboť když byla bitva pro Francouze ztracena, odmítl se Poniatowski nalodit do záchranného člunu a se slovy „člověk má zemřít statečně“ kryl ustupující armádu do posledního dechu. Záhy po svém heroickém konci se Poniatowski stal legendou, jíž se dostalo té největší cti moci spočinout po boku polských velikánů na královském Wawelu. Jeho českou stopu však dodnes připomíná místo posledního odpočinku jeho matky hraběnky Terezy na pražských Olšanech.