Španělé mohou být právem hrdí na stopy svých krajanů jezuitů, kteří Pražanům zanechali skvostné Klementinum s nejkrásnější barokní knihovnou, Zrcadlovou kaplí a Astronomickou věží. Vyučoval zde Albert Einstein a několikrát si zde zahrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Jezuity do Prahy pozval ze Španělska císař Ferdinand I. Habsburský, aby mu pomohli upevnit pozici katolické církve. Bohémská duše Pražanů se totiž kromě otevřenosti a kreativity projevuje také svéhlavostí a odbojností a Pražané nechtěli císaře uznat za svého krále, protože byli většinou protestantského vyznání a byli nadšenými reformátory. Pozvání jezuitů byl přitom poměrně riskantní podnik. Zakladatel řádu a Ferdinandův téměř rodák Ignác z Loyoly, napravený šlechtický synek z Baskicka s lehce zhýralou minulostí a rozdrcenou nohou, totiž Tovaryšstvo Ježíšovo založil sotva 17 let předtím. Oproti františkánům nebo dominikánům, kteří za sebou měli více než 300letou historii, to tedy byla řádová batolata. A přesto právě tahle nejistá sázka na černé koně Ferdinandovi vyšla. První jezuité se v Praze objevili v dubnu 1556. Bylo jich dvanáct jako apoštolů a usadili se na Starém Městě, v jediném obyvatelném křídle bývalého dominikánského kláštera vypleněného českým reformačním hnutím husitů. Dnes ho známe jako Klementinum, po Pražském hradě druhý největší stavební komplex v Praze s nejkrásnější knihovnou světa. Později v něm vyučoval Albert Einstein a několikrát si v něm zahrál i Wolfgang Amadeus Mozart. Už tři měsíce po příchodu otevřeli jezuité v Klementinu své první gymnázium a také akademii, které o pouhých šest let později dal Ferdinand I. právo udílet doktoráty, čímž ji postavil na roveň univerzity. Jezuité v Praze zdárně prospívali, zakládali školy všech stupňů, hráli své slavné jezuitské divadlo podporující zbožnost, poskytovali duchovní služby a vytrvale a soustředně tu pracovali na své misi – návratu Čech do rukou římské katolické církve. Jezuité přežili tři české krále, ale když český král Ferdinand II. Štýrský omezil náboženské svobody, rozběsnilo to českou protestantskou šlechtu natolik, že roku 1618 vtrhla její delegace na Pražský hrad a vyházela z oken dva královské místodržící a jednoho písaře. Odstartovala tak třicetiletou válku a jezuité museli uprchnout z Prahy. O dva roky později se vrátili a vedle školství rozšířili své působení také na oblast umění a vědy. V jezuitském prostředí vznikala vrcholná literární díla českého baroka (za všechna jmenujme básně Bedřicha Bridela), fenomenální vědecké práce (např. dílo matematika Jakuba Kresy) nebo vlastenecké obrany českého jazyka historika a filologa Bohuslava Balbína. Intenzivně se věnovali také vědeckému bádání. V Klementinské koleji jezuité v polovině 18. století zahájili rovněž pravidelná meteorologická měření. Od roku 1775 pak tyto záznamy tvoří nepřerušený sled, a jsou tak nejdelší souvislou řadou pozorování v Evropě! Mimoto proměnili jezuité také tvář Prahy. Kromě monumentální koleje Klementinum s kostely sv. Klimenta a Nejsvětějšího Salvátora, Astronomickou věží, Zrcadlovou kaplí a Letním refektářem zanechali Praze řadu dalších stavebních památek. Z těch nejvýznamnějších jmenujme novoměstskou jezuitskou kolej s kostelem sv. Ignáce z Loyoly na Karlově náměstí, kostel sv. Mikuláše na Malé Straně nebo Profesní dům na Malé Straně, v němž dnes sídlí Karlova Univerzita. Roku 1773 pak na politickou objednávku francouzských Bourbonů nepevný papež Klement IVX. jezuitský řád „navždy a neodvolatelně“ zrušil a obnovil jej až roku 1814 papež Pius VII. V českých zemích si museli bratři jezuité projít ještě martyriem komunistického pronásledování, přepadení, internace, týrání a žalářování, ale od návratu demokracie v roce 1989 jsou znovu součástí duchovní atmosféry Prahy i celé naší země.