historie kongregace

Od sester sv. rodiny k boromejkám

Přestože oficiální dějiny kongregace se píší až od roku 1679, její kořeny musíme hledat už na samém konci třicetileté války. Roku 1646 vytvořilo ve francouzském městě Nancy několik vdov a dívek společenství, které pečovalo o chudé a nemocné, včetně nakažených morem. O pět let později se rovněž při ošetřování nemocných nakazil morem Josef Chauvenel, syn nancyského advokáta Emmanuela Chauvenela. Věděl, že stejné charitativní činnosti se věnují i ženy z tohoto společenství, a než zemřel, přál si, aby jim otec věnoval jeden ze svých domů. Emmanuel synovu přání vyhověl a o rok později (1652) jim věnoval dům v ulici Saint Thiebaut. Přál si, aby z něj vytvořily „dům křesťanské lásky pod ochranou sv. Rodiny, Ježíše, Marie a Josefa“. Členky komunity se proto začaly označovat jako „služebnice sv. Rodiny“.

O deset let později, roku 1662 jim Emmanuel Chauvenel odkázal i druhý dům v blízké ulici Saint Jean. Nad vchodem byla socha sv. Karla Boromejského, milánského světce známého péčí o chudé a bojem proti moru. Právě dík ní začali lidé členkám společenství říkat „sestry od sv. Karla“. Původní označení „služebnice sv. Rodiny“ zvolna upadalo v zapomnění. Roku 1663 byla činnost Služebnic sv. Rodiny Ježíše, Marie a Josefa uznána státní mocí a současně pro ně toulský biskup André Saussay potvrdil pravidla řehole sv. Augustina. O 16 let později, 22. 7. 1679 pak prvních pět sester složilo řeholní sliby. Od roku 1711 bylo společenství oficiálně nazýváno Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.

První boromejky v Praze

Skupina prvních šesti boromejek přišla do Prahy v roce 1837 na pozvání Pavla Klara, syna zakladatele Ústavu pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců v Čechách, v němž vykonávaly svou službu. Výpověď motivovanou vleklými neshodami s vedením ústavu daly o 5 let později a s finanční pomocí několika šlechtických rodů zakoupily dva domy a pozemek na úpatí Petřína. Už o rok později (1843) tu otevřely první nemocnici o šesti lůžkách.
Protože přibývalo nemocných i sester, bylo nutné uvažovat o zařízení s mnohem větší kapacitou. Boromejky proto začaly za pomoci dárců a mecenášů stavět na levém břehu Vltavy moderní nemocnici. Dokončena byla roku 1854 a o rok později byla jako zdravotnické zařízení schválena státními úřady. Kapacita po otevření byla 80 lůžek, na přelomu století už 120 lůžek. V letech 1854-5 byl v areálu vystavěn také nemocniční kostel sv. Karla Boromejského.

Petřínské boromejky ve 20. století

Jak rostly nároky na moderní zdravotnický provoz, nemocnice sester boromejek se trvale modernizovala. V roce 1939 byla při nemocnici založena ošetřovatelská škola, kde sestry boromejky získávaly odborné vzdělání. Už tři roky po svém vzniku (1942) získala škola právo veřejnosti (stala se školou s oficiálně uznávaným vzděláním). Chod školy ani chod nemocnice a řádového domu nebyl za nacistické okupace významněji narušen, také díky tomu, že třetina sester byla německé národnosti. Sestry relativní shovívavosti protektorátních úřadů využívaly k pomoci pronásledovaným osobám, což jim ovšem po válce nijak významněji nepomohlo.

Po roce 1945

Ačkoli několik sester boromejek od dubna 1945 ošetřovalo nakažené tyfem v koncentračním táboře Terezín a ve své pražské nemocnici ošetřily cca 300 osvobozených terezínských vězňů všech národností i mnoho raněných z Pražského povstání, česká společnost je po válce vnímala značně rozporuplně. Lékaři ustavili revoluční národní výbor, nemocnici prohlásili za konfiskát a kvůli německým sestrám ve vedení kongregace ji obvinili s kolaborace s nacisty. Na nemocnici byla uvalena národní správa a všechny německé sestry ji musely opustit, právě tak jako řádový dům – mateřinec. Až koncem roku byla z nemocnice i mateřince národní správa sňata. Nicméně 330 německých sester boromejek bylo odsunuto do Rakouska.

Vítězný únor a činnost v utajení

Po komunistickém puči v roce 1948 dolehla na sestry boromejky plnou vahou perzekuce, jíž totalitní režim rozpoutal vůči církvím a církevním organizacím. Zestátněna byla nemocnice i škola pro přípravu sester, boromejky žily prakticky v internaci. Generální představená kongregace Bohumila Langrová byla v politickém procesu odsouzena k 20 letům vězení (na amnestii byla propuštěna po 8 letech). Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského se stala Okresní nemocnicí pro Prahu 1 a Prahu 6. Boromojeky byl nahrazeny civilními sestrami, některé byly internovány v klášterech, 22 jich skončilo ve vězení. Z nemocničního kostela se stal depozitář.
K mírnému uvolnění poměrů došlo kolem roku 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy od Československa se však poměry rychle vrátily do starých kolejí. Zbylé sestry žily v ilegalitě, v roce 1975 si pronajaly tajný byt v Praze 3 a pracovaly v civilu v nemocnicích. O tři roky později byl zakoupen první tajný dům sester, rovněž na Praze 3, kde probíhala tajná formace novicek. Druhý tajný dům koupily boromejky roku 1983 na Malé Straně. I zde probíhal tajný noviciát.

Sametová naděje

Novou nadějí se pro kongregaci stala sametová revoluce v roce 1989. Už v srpnu roku 1990 začaly v petřínské nemocnici sloužit první tři boromejky a do konce roku jich tu bylo 17, z toho 9 novicek. Kongregaci byl postupně navrácen nejen kostel sv. Karla Boromejského, ale také celá nemocnice. V současné době je jedinou církevní nemocnicí s akutní péčí na území České republiky. V roce 2006 zvítězila v internetové anketě o nejlepší nemocnici v očích pacientů v kategoriích nejlepší nemocnice hlavního města Prahy a nejlepší nemocnice České republiky a na čelných místech žebříčků obliby se drží dosud. Její současní kapacita činí cca 180 lůžek včetně lůžek intenzivní péče. Kromě sester boromejek a lékařů zajišťují její chod také dobrovolníci, mezi něž se už druhým rokem řadí také pracovnici Prague City Tourism.