Spisovatelka, tanečnice, herečka, zpěvačka, zakladatelka a hlavní hybná síla exilového nakladatelství ’68 Publishers. Nesmírně statečná žena a celoživotní bojovnice. * 21. října 1933, Praha † 25. srpna 2025, Toronto Zdena se narodila do rodiny Jaroslava Salivara (1902—1969) a Evženie Salivarové (1902—1965), rozené Nosálové. Měla dva starší sourozence, sestru Vlastu a bratra Lumíra, v roce 1940 se narodila ještě sestra Květa (další dva zemřeli v kojeneckém věku). Otec Jaroslav byl za první republiky knihkupcem a nakladatelem, a především velkým dobrodruhem, který svým hochštaplerstvím dostal rodinu do finančně prekérní situace. Rodině pořídil, zřejmě na dluh, byt na vyhlášené adrese v pražské Pařížské ulici. Otcovo ekonomické uvažování popsala Zdena takto: „Takže jsme měli šestipokojový byt v té Pařížské třídě, ale jen jeden pokoj zařízený — na koberce ovšem už nebylo a nebylo ani na pořádné postele. Já spávala se starší sestrou na jednom gauči v prázdném pokoji, brácha spával na matraci v pokojíku pro služku.“ Po komunistickém puči v únoru 1948 bylo ještě hůř: otec se bránil znárodnění svého podniku a výsledkem byla ztráta živnosti a kriminál. Krátce po propuštění nechal Jaroslav Salivar rodinu svému osudu a zřejmě roku 1951 utekl do Spojených států. O vztahu s komplikovaným otcem napsal na základě Zdeniných vzpomínek její budoucí manžel Josef Škvorecký povídku Můj táta haur a já. Zbytek rodiny se již však nenacházel na pražské prestižní adrese, nýbrž v malém bytě v pavlačovém domě v Karlíně s absencí koupelny a se záchodem na pavlači. Bez starší setry Vlasty a bratra Lumíra, který požíval ještě horšího ubytování; od roku 1949 cestoval komunistickými kriminály a pracovními lágry za napomáhání k útěku na Západ, následně za vykonstruovanou protistátní špionáž. Propuštění se dočkal až v rámci velké amnestie v květnu 1960. Ze Zdeny se v mladém věku stala de facto živitelka rodiny. Talentová Zdena přes mimořádně nepříznivě rozdané karty stran kádrového profilu odmaturovala v roce 1952 na gymnáziu Elišky Krásnohorské a následně úspěšně absolvovala konkurz na místo zpěvačky a tanečnice ve Státním souboru písní a tanců. Uměleckou průpravu získala působením v dětském rozhlasovém pěveckém sboru Bohumila Kulínského staršího, jehož členkou byla v letech 1946—1952. Se Státním souborem písní a tanců se čas od času dostala i na zahraniční výjezdy, pokud se tedy zrovna příslušné stranické kádry nerozhodly, že její přítomnost může ohrozit socialistický (a předtím lidově demokratický) „tábor míru“. Dostala se dokonce i do kapitalistické Francie, kde byla souborem využita i jako konferenciérka pro svou vynikající znalost francouzštiny (z francouzštiny dokonce přeložila ceněné detektivní autory Léo Maleta a Georgese Simenona, autora komisaře Maigreta). Rok 1958 představoval pro Zdenu zřejmě nejšťastnější letopočet v jejím životě; po tříměsíční známosti si vzala 31. března inkriminovaného roku v karlínském kostele sv. Cyrila a Metoděje (povinná občanská svatba proběhla o hodinu dříve na Staroměstské radnici) vycházející spisovatelskou hvězdu Josefa Škvoreckého. Pro něj byl rok 1958 spojen se štvavou kampaní, která se proti němu spustila po vydání jeho románu Zbabělci, dnes už ikonické knize moderní české literatury. Zdena mu byla velkou psychickou oporou. V první polovině zlatých šedesátých let působila jako zpěvačka a herečka v divadlech Laterna magika, Paravan a Činoherní klub. Zahrála si i v legendárních snímcích československé nové vlny O slavnosti a hostech (1965) a Farářův konec (1968). Od roku 1965 studovala dramaturgii na pražské FAMU, kde mezi její oblíbené profesory patřil Milan Kundera. Studium ji však v srpnu 1968 ostře ukončily pásy (nejen) sovětských tanků. K emigraci se manželé Škvorečtí neodhodlali bezprostředně po začátku invaze. 20. srpna 1968, hned po dotočení Farářova konce, se chtěli přes Německo vydat na dovolenou do Francie, ale z logických důvodů zůstali v prvních hektických dnech okupace v Mnichově. Se zastávkami ve Francii a Švýcarsku a po dlouhém zvažování se po necelých třech měsících rozhodli prozatím vrátit zpátky do vlasti. Na definitivním odchodu již z normalizujícího se Československa se dohodli v lednu 1969, to ještě s platným povolením pro celý rok. Zvolili kanadské Toronto, kde Josef získal místo přednášejícího na tamní univerzitě. V lednu 1970 se již československé úřady ani neobtěžovaly odpovědět na žádost o prodloužení výjezdní doložky. Pro Zdenu byly začátky v emigraci mimořádně náročné. V anglofonním Torontu nemohla uplatnit svoji skvělou francouzštinu a celkově prožívala těžké období spojené se steskem po ukradené vlasti. V začátcích hlídala děti či vypomáhala v dětském divadle. Stesk zaháněla i prací na svém silně autobiografickém románu Honzlová (vydaném roku 1972), který začala psát již v Praze. Jedná se o vynikající sondu do duše mladé dívky, jež se nenarodila do režimně správné rodiny a která je vhozena do neúprosné reality 50. let v totalitním Československu. Dílo se dočkalo mnoha překladů i divadelní dramatizace a vstoupilo do pokladnice naší literatury. Jako spisovatelka Zdena debutovala souborem povídek Pánská jízda (1968), již v exilu následovaly kromě Honzlové knihy Nebe, peklo, ráj (1976), Hnůj země (1994) či detektivky, které psala spolu s manželem. Přes nesporný Zdenin talent knih nebylo více z důvodu jejího životního projektu. V roce 1971 založila spolu s manželem exilové nakladatelství ’68 Publishers, které vydávalo exilové autory, jež byli v Československu na černé listině, a po čase i zakázané autory domácí. Většina zátěže při manželově časové vytíženosti však ležela na jejích bedrech. Hlavně v začátcích se starala o téměř celý chod nakladatelství sama: zařizovala objednávky (čemuž předcházelo shánění adres na možné zájemce mezi exulanty po celém demokratickém světě), platby, korespondenci, četbu rukopisů, sázení knih, korektury, balení knih a konečně jejich odesílání. Průměrný náklad jednotlivých knih činil 1500 až 2000 výtisků, první vydanou byl Škvoreckého Tankový prapor. První knihou z produkce ’68 Publishers, jejímž autorem byl autor dlící v československé normalizační bažině, se stalo v roce 1974 Štěpení Karla Pecky. Prostředníkem mezi spisovateli v ČSSR a Škvoreckými byl mimochodem před svou emigrací Zdenin bratr Lumír. Náčelník Kladiva z X. správy FMV (boj proti vnitřnímu nepříteli) to ve svém reportu zhodnotil lapidárně: „S příbuznými Škvorovými (!), kteří se mají zdržovat v Kanadě, je v písemném styku.“ Především Zdeninou zásluhou se do rukou čtenářů dostalo po dobu existence ikonického torontského nakladatelství, jež fungovalo do roku 1993, 224 titulů umlčovaných autorů. Strastiplné začátky ’68 Publishers včetně nenávistných slin ze strany části poúnorového československého exilu, popisuje Zdena originálně formou dopisů ve svém díle Hnůj země. Po pádu komunistického režimu v Československu byli manželé Škvorečtí za svou exilovou činnost vyznamenáni v roce 1990 prezidentem Václavem Havlem Řádem Bílého lva třetí třídy s výstižným Havlovým dovětkem, že „jejich práce pomáhala udržet nejen kontinuitu české literatury, ale i jakousi duchovní kontinuitu, národní paměť.“ V roce 1992 se jméno Zdeny Salivarové objevilo v tzv. Cibulkových seznamech, kde byla označena jako spolupracovnice Státní bezpečnosti v roce 1958. Následné soudní spory o své vymazání z databáze agentů vyhrála. V roce 1993 se rozhodla na obranu svoji a dalších údajně nespravedlivě obviněných osob ze spolupráce s StB vydat antologii Osočení (bohužel někteří z „osočených“ si opravdu s StB zadali). Celá kauza vyvolala ve Zdeně oprávněnou hořkost. Zřejmě i proto zůstala s manželem tato velká dáma naší moderní historie až do své nedávné smrti v požehnaném věku 91 let natrvalo v Torontu. V českém literárním nebi na ni již čeká její Danny (rozuměj manžel Josef), který ji na čas opustil již 3. ledna 2012. Autor: Mgr. Kryštof Zeman Zdena Salivarová, březen 1950 | Zdroj © Archiv Společnosti Josefa Škvoreckého