„Měla jsem tři životy. První divadelní, druhý disidentský a třetí byl čas návratů,“ říkala ráda o svém osudu herečka Vlasta Chramostová. * 17. listopadu 1926, Brno † 6. října 2019, Praha Narodila se v Brně Marii a elektroinženýrovi Vladimíru Chramostovým, s nimiž prožila dětství ve Skryjích u Moravského Krumlova. Od mládí cítila, že herectví je víc než pouhá profese, a už na Státní konzervatoři v Brně se rýsovala její silná a zároveň křehká osobnost. Během války po uzavření divadel byla totálně nasazena jako zámečnice v letecké továrně. Po absolutoriu přišla první vážná angažmá: Svobodné divadlo Brno, poté Městské divadlo v Olomouci, Národní divadlo Brno a v roce 1950 následoval přechod do Prahy do Divadla Československé armády (dnešního Vinohradského divadla). Herecké role Vlasty Chramostové byly různé, od romantických až po dramatické, ambiciózní i protikladné. Marii Stuartovnu, Annu Kareninu, Roxanu či Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy hrála s vášní i rozvahou. Divadlo i film pro ni nebyly jen pódiem, byly místem, kde se střetávaly ideály, reálné životy a morální volby. Za své herecké výkony začala sbírat ocenění, přičemž v roce 1965 obdržela titul zasloužilá umělkyně. V roce 1963 se však dostavila velká osobní tragédie: při autonehodě se těžce zranil a zemřel její čtyřletý syn Konrád. Bolest z této ztráty Vlastu přirozeně poznamenala do hloubky. Štěstím v neštěstí se pro ni stal vztah s kameramanem Stanislavem Milotou, který jí byl nezdolnou oporou po zbytek života. Setkali se pak i při práci na filmu Spalovač mrtvol, který je proslavil. Vývoj po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 dopadl i na nerozlučnou dvojici. Vlasta Chramostová byla vyloučena z KSČ a v reakci na normalizační změny ve Vinohradském divadle odešla v roce 1970 do Divadla za branou Otomara Krejči. Když pak došlo po dvou letech ke zrušení tohoto divadla, byla jí brzy znemožněna veškerá umělecká činnost. Následný podpis Charty 77 se stal logickým vyvrcholením Vlastina postoje k dobovým poměrům. A ačkoliv stála mimo oficiální scény, touhy po umění se nevzdala. Začala organizovat domácí představení pro přátele, umělecká setkání mimo dohled moci, i když s hrozbou zasahování Státní bezpečnosti. Bytové divadlo. „Já jsem byla nejšťastnější v disentu,“ paradoxně vzpomíná. „Sice to byly nejkrutější časy, ale byla jsem nejvíc v souladu sama se sebou.“ Rukodělná výroba lamp z odpadového skla se stala režimu nepohodlným manželům důležitým zdrojem obživy. V dubnu 1989 soud vynesl nad Vlastou nepodmínečný trest tří měsíců odnětí svobody za to, že společně s Libuší Šilhánovou sepsaly a nechaly uveřejnit kritické prohlášení k Palachově týdnu. Před soudem se statečně bránila, a navíc vyzvala „mocné“ k propuštění disidenta Stanislava Devátého, jenž držel hladovku a byl v ohrožení života. Po listopadu 1989 nastal pro Vlastu Chramostovou třetí život — život návratu. Byl jí navrácen řidičský průkaz, po devíti letech zapojen telefon a odevzdán cestovní pas, který hned využila k cestě do Dánska, kde převzala Cenu svobody Poula Lauritzena za podporu lidských práv. Následovala další ocenění. Hlásily se o slovo i pracovní změny. Posametové Vinohradské divadlo na vkus Vlasty příliš zavánělo minulostí. „Měla jsem pocit, že jsem se nepatřičně vkradla bočními dveřmi a nikomu se nehodím do scénáře,“ posmutněle vzpomíná. Raději se proto stala členkou Národního divadla, kde se cítila dobře. Nenaskytly se však jen návraty do divadelních i filmových rolí, ale také otevírání třinácté komnaty. V roce 1954 totiž Vlasta pod tlakem podepsala spolupráci se Státní bezpečností. Tato skutečnost vyšla najevo po roce 1989, když byly zveřejněny seznamy agentů. Pro Vlastu se jednalo o těžkou ránu. V prvních momentech dokonce uvažovala o sebevraždě, k podpisu se však veřejně přiznala a označila jej za své hluboké selhání. Vysvětlovala jej jako důsledek osobní slabosti, naivity a touhy po kariéře: „Podepsala jsem. Dlouho jsem to tajila, protože jsem se styděla. Zmátla mě pýcha a touha být významná.“ Otevřenost k vlastním selháním, kterou korunovalo sepsání knižních pamětí, bylo výjimečné a pomohlo Vlastě společně s hereckou prací trauma překonat. Vlasta Chramostová byla laskavá, ale i kritická — vůči sobě, vůči době, vůči společnosti. Nebála se připustit chyby i dojít ke smíření: „V člověku je nenávisti na tři životy. A kdybych svou nenávist nepřekročila, tak bych nemohla ani žít, natož hrát,“ rekapitulovala a nadčasově dodávala: „Víte, celý život se odehrává v rámci prohraných vítězství a vítězných proher.“ Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. Vlasta Chramostová | Zdroj: www.csfd.cz