Vojenství bylo jeho osudem * 28. října 1883, Vitebsk, Ruská říše † 7. dubna 1951, Ozerlag, Sovětský svaz Sergej Vojcechovský se narodil v rodině ruského důstojníka, nižšího šlechtice s polskými kořeny Mikuláše Karla Vojcechovského a Marie Vojcechovské (Michajové). Vystudoval reálné gymnasium a důstojnickou školu, do činné služby nastoupil v červenci 1901 a zúčastnil se rusko-japonské války v roce 1905. Poté studoval na dalších vojenských školách a ještě před I. světovou válkou začal v carské armádě stoupat po kariérním žebříčku. S budoucím Československem se poprvé „setkal“, když byl v září 1917 převelen k čs. vojenské jednotce v Rusku, nejprve působil jako náčelník štábu střelecké divize, poté v dalších funkcích. Podle historika Jana Dvořáka zůstal u našich legií i v době jejich přesunu do Vladivostoku, neboť se mu prý zamlouval jejich cíl, boj za vlastní stát a také morálka a organizovanost, které kontrastovaly se zmatky a selháváním v carské armádě. „Na rozdíl od jiných ruských důstojníků nebo bývalých důstojníků rakouskouherské armády rychle splynul s demokratickým duchem československého sboru. /../ Byl vojáky oblíbený pro své osobní charisma a ráznou věcnost nejednou doprovázenou ve správnou chvíli suchým humorem a ironií.“ Válečný vývoj vyústil v nutnost zachránit čtyřicetitisícový čs. armádní sbor, avšak překážky a komplikace ze strany sovětských úřadů vůči Čechoslovákům mířícím do Vladivostoku byly příčinou změny stanoviska legionářů: od Stalinova vymezení, že necestují jako bojová jednotka, nýbrž jako nepatrně vyzbrojená „skupina svobodných občanů“ (180 pušek a kulomet na tisíc osob), a od Trockého nařízení, aby byli odzbrojeni a aby každý poté přistižený se zbraní byl zastřelen, legionáře pod vedením důstojníků Gajdy, Čečka, Kadlece a Vojcechovského reálné podmínky přivedly k rozhodnutí zbraně nesložit a třeba se i probojovat do Vladivostoku „vlastním pořádkem“. To odporovalo také nařízení Masarykova zplnomocněnce Prokopa Maxy „bezpodmínečně vydat všechny zbraně místním sovětům“. Vojcechovský se poté kromě jiného zasloužil o propojení čs. vlaků rozesetých po celé sibiřské magistrále a v bojích s rudými gardami dosáhl řady úspěchů. V prosinci 1918 z čs. legií vystoupil, protože chtěl bojovat s rudým požárem ve své zemi, avšak po faktickém rozpadu a porážce protibolševických sil odešel do Československa, získal naše občanství a vypracoval se do hodnosti generála čs. armády. V letech 1921—1922 velel 24. pěší brigádě v Michalovcích, od roku 1923 trnavské 9. pěší divizi, v srpnu 1927 se stal zemským vojenským velitelem v Brně a v listopadu 1935 zemským velitelem v Čechách. Z jeho hodnocení generálem Janem Syrovým z konce 20. let: „Vysoce inteligentní, širokého vojenského rozhledu, velmi pilný, rozvážný a svědomitý, iniciativní, přísný, ale spravedlivé posuzování důstojnického sboru. Bohaté válečné zkušenosti účelně uplatňuje při výchově důstojnického sboru. Výsledek jeho činnosti je velmi dobrý. Velmi způsobilý zastávati úřad náčelníka hlavního štábu i generálního inspektora.“ Sergej Vojcechovský náležel mezi hlavní stratégy naší armády a podstatně ovlivnil přípravy republiky k obraně. 19. září 1938 navrhl náčelníkovi Hlavního štábu okamžitou všeobecnou mobilizaci, po jejím vyhlášení 23. září se stal velitelem I. armády, jež měla bránit velkou část Čech. Nesouhlasil s kapitulací a 30. září byl společně s generály Prchalou a Lužou a hlavním velitelem branné moci Krejčím na vyžádaném přijetí u prezidenta, jenž podnět generálů, aby se s Němci bojovalo, odmítl. Profesor Josef Kalvoda k tomu ve své knize Z bojů o zítřek poznamenává: „Generálové odešli z audience rozhořčeni a nepřesvědčeni o správnosti Benešova postupu. Ovšem on byl nejvyšším vojenským velitelem a vojáci jsou zvyklí poslouchat rozkazy. Proto také Prchalův pokus organizovat vojenský odpor proti Benešově kapitulanské politice ztroskotal. Kdyby ovšem generálové byli věděli, že Beneš poslal svého emisara do Paříže a Londýna, že si francouzský a britský nátlak sám vyžádal, je pravděpodobné, že by byli bývali jednali jinak. Po další kapitulaci v únoru 1948, v exilu se generál Prchala vyjádřil, že největší chybou jeho života bylo, když „po Mnichovu nezastřelil Beneše.“ Kdyby byl býval věděl během mnichovské krize o Nečasově misi, je pravděpodobné, že by to byl býval udělal. Můžeme ovšem jenom spekulovat, zda a jak byl by býval tento výstřel změnil běh historie.“ 1. dubna 1939 byl generál Vojcechovský pensionován a podílel se na utváření vojenské odbojové organizace Obrana národa, její vlastní činnosti se pro svoje sledování gestapem, krátké uvěznění a protisovětské zaměření neúčastnil. První náčelník štábu Obrany národa plukovník Čeněk Kudláček krátce po válce odůvodňoval, proč byl generál Vojcechovský v létě 1939 „vypojen” z domácího odboje: „Chtěl využít svého ruského původu a svého tehdejšího protisovětského stanoviska k oklamání Němců. Jeho úmysl byl vzat na vědomí, ale neměl být prováděn v rámci naší akce, aby nevznikl nesprávný dojem, ze akce nepočítá se Sověty, poněvadž pravdou byl pravý opak…“ V průběhu Pražského povstání Vojcechovského za nejasných okolností 6. 5. 1945 zatkli povstalci, ale propustili ho 12. 5. 1945 po intervenci generála Číly u premiéra Zdeňka Fierlingera. „To se rozumí, nejsme žádné gestapo,“ pravil prý předseda vlády. Téhož dne ale byl generál ze svého domova v Konviktské ulici odveden neidentifikovaným kapitánem sovětské armády, pravděpodobně důstojníkem kontrarozvědky SMĚRŠ. Historik Jindřich Marek je přesvědčen, že časoprostorové koordináty pro zatčení měla SMĚRŠ od pražských komunistů. Zřejmě ještě v květnu sovětská služba za mlčení čs. vlády generála deportovala přes internační tábor NKVD ve slezské Ratiboři do Lefortovské vazební věznice v Moskvě. 15. září 1945 v nepřítomnosti ho odsoudila Zvláštní porada NKVD za účast v protisovětské organizaci na deset let do Gulagu. Po tříletém pobytu v povolžském lágru byl transportován na jaře 1949 do Ozerlagu v Irkutské oblasti ve východní Sibiři. Vězni v tajze v zimě káceli stromy, v létě sváželi dřevo. Vojcechovský byl pro špatný zdravotní stav (už od jara 1937 trpěl žaludeční chorobou) zařazen mezi invalidy a přidělen do táborové nemocnice, kde pracoval jako zdravotník. V Praze ho komunisti v roce 1949 zbavili vojenské hodnosti. Armádní generál Sergej Vojcechovský zemřel údajně 7. 4. 1951 a byl pochován na hřbitově ústřední nemocnice Ozerlagu v bezejmenném hrobě č. 4-36 nedaleko vesnice Ševčenko v Tajšetském okrese, asi 35 km severovýchodně od Tajšetu. Jako příčina úmrtí je v dokumentech napsáno „tuberkulóza plic a sešlost věkem“, což však bylo běžně jako příčina úmrtí uváděno. Muzeum paměti XX. století věnovalo v loňském roce životnímu příběhu muže, jemuž se československé elity za výjimečnou službu tak hanebně v rozhodující chvíli odvděčily, dokumentární film režiséra Ludvíka France. Autor: Tomáš Karabela Pocty a vyznamenání Sergěje Vojcechovského Pamětní medaile na Rusko-japonskou válku 1904—1905, světlý bronz Pamětní medaile k 100. výročí Vlastenecké války 1812 Řád Sv. Stanislava 3. třída Pamětní medaile k 300. výročí panování Romanovců Řád Sv. Anny 4. třídy Řád Sv. Stanislava 2. třída s meči Řád Sv. Anny 2. třídy s meči Řád Sv. Anny 3. třídy s meči a mašlí Řád Sv. Vladimíra 4. třída s meči a mašlí Řád Sv. Stanislava 3. třída s meči a mašlí Válečný kříž Řád Za vynikající službu Řád Sv. Vladimíra 3. třída s meči Kříž Sv. Jiří 3. stupeň Kříž Sv. Jiří 4. stupeň Řád Sokola — skupina vojenská s meči Československý válečný kříž 1914—1919 Medaile vítězství Československá revoluční medaile Řád Čestné legie 4. třída Řád Sv. Sávy 2. třída Řád Čestné legie 3. třída Řád Sv. Sávy 1. třída Řád Jugoslávské koruny 1. třída Řád Bílého lva III. třídy, vojenská skupina, in memoriam (udělen 28.10.1997 prezidentem ČR Václavem Havlem) Sergej Nikolajevič Vojcechovský | Zdroj: Vojenský ústřední archiv