Básník Prahy 2023 až 2025 Petr Borkovec

Publikováno 13. 2. 2023

Na vysokou školu se ovšem Petr Borkovec po čase stejně vrátil — už jako respektovaný básník přednášející tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Mezitím se ale stalo moc věcí: Borkovec vystřídal několik časopiseckých redakcí, napsal řadu knížek poezie, které byly přeloženy do většiny evropských jazyků, a získal za ně několik českých i zahraničních literárních cen. V roce 2022 byl po Sylvě Fischerové a Vítu Janotovi jmenován historicky třetím básníkem města Prahy.

Stejně jako jeho předchůdce jsme i jeho požádali o krátký rozhovor. První otázku, která se může zdát jako ukázkový debakl, v rozhovoru ponecháváme jako půvabný příklad básnického uvažování o světě.

Pocházíte z Louňovic pod Blaníkem. Jak jste se dostal do Prahy? Vzpomenete si ještě, jak na Vás, kluka z městyse o necelých 700 obyvatelích, metropole zapůsobila? 
V Louňovicích pod Blaníkem jsem se ani nenarodil, ani jsem tam nikdy nežil. Narodil jsem se ve Vlašimi a žil v Praze, na Břevnově. Louňovice si píšu jako rodiště proto, že pro mě celé dětství byly v citových věcech důležitější než Praha. A když jsem v osmnácti začal psát, skoro všechny texty byly z Louňovic pod Blaníkem a okolí (což mělo jistě i literární důvody, protože jsem tehdy zbožňoval venkovský expresionismus). Nejdřív jsem si toho ani pořádně nevšiml, ale pak mi to došlo — a od té doby jsem se narodil v Louňovicích.  Takže na vaši otázku bohužel nemohu odpovědět.    

S Prahou jsou spojena léta Vašeho pobytu na gymnáziu a na Filozofické fakultě UK. Jaký byl studentský život v Praze na přelomu totality a demokracie?
No, na Filozofické fakultě jsem studoval šest let (aniž bych dostudoval), na gymnáziu jsem byl čtyři roky. Takže se ptáte na období deseti poměrně důležitých let – nedokážu to ve stručné odpovědi popsat. Bylo to báječné i příšerné.  

Která místa v Praze máte rád a proč?
Špatně osvětlené břevnovské ulice, rozsvícená stará okna a černé jehličnany v zahradách.     
Kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí, kterému říkám „lůžkový“, protože sousedí s nemocnicí. Jedna sestřička tam každý den staví k oltářům barevné plastové kýble plné vody a pak se několikrát vrací a obchází s tulipány, kyticemi eustom a gabalínek, tlustými svazky statice a malých karafiátů, které vážně rozebírá a aranžuje. U Ignáce jsou pořád čerstvé řezané květiny, je to až nápadné – rád si je prohlížím a někdy fotografuju, nejraději se ale dívám na to chystání.
Rád taky chodím do Kotevní ulice u Smíchovského nádraží. Když je vedro, vypadá to tam úplně jako v poslední uličce před mořem.

Máte pocit, že jsou pražské čtvrti, v nichž je literatura a speciálně poezie víc doma než v jiných? Mění se to podle Vás v čase?
Takový pocit nemám.

Jste třetím básníkem Prahy. V čem na své předchůdce navážete a co byste do této role naopak rád vnesl nového?
Beru to celé vážně a přeju si, aby vzniklo něco, co si lidé alespoň chvilku zapamatují. V tom, myslím, navazuju. 
Rád bych podnítil události, které nejsou jednorázové. Nechci, aby moje kurátorská úloha spočívala pouze v dramaturgii a uvádění jednotlivých událostí. Takže plánuju večery, kterým předchází dlouhodobější sběr, pozorování, zápisky, zážitky, rozhovory, až potom přicházejí texty, třeba i básně atd. Vybraní autoři budou například jezdit s pražskou Zvířecí záchrankou, něco uvidí, uslyší, zaznamenají, na něco si sáhnou, později snad vznikne text, texty, možná i básně – a celé se to ukáže naráz, i s komentáři, na větším večeru.

Foto © Jana Plavec