Josef Škvorecký Blues libeňského plynojemu Když venku prší, je mi nanic a nejradši bych spal, ano, pane, když prší, nejradši bych pořád spal. Nejradši bych se pod zem skrčil a na hřbitově se zakopal. Déšť padá s nebe, padá na střechy a na hroby, déšť neustále padá na hřbitově na hroby. Tak strašně smutno není ani těm mrtvým v záhrobí. Nejsem už mladej, nemám peníze a rád bych šel, ano, pane, nemám peníze a už bych rád šel tam, kam všichni choděj a odkud ještě nikdo nepřišel. Mám měkký ruce a mozek smutkem pozbyl sil. Ruce mám měkký, můj mozek nějak smutkem pozbyl sil. Srdce mi usnulo, o duši nevím a krev mi někdo v žilách rozpustil. Ano, pane, jsem nezaměstnanej a nevím, co mám dělat. Jsem nezaměstnanej a bůh ví, co vlastně mám dělat. Jsem strašně znavenej a nechce se mi už hledat. Dejte mi práci, jestli můžete, ale já mám těžký blues. Povídám, dejte mi práci, abych ztratil svý těžký blues. Dejte mi práci pro duši, ruce a mozek a pro můj jemnej vkus. Nezaměstnanost je těžký zaměstnání. Víte, nezaměstnanost je strašně těžký zaměstnání. Dejte mi lásku, prosím, ať mě zachrání, milostivá paní. Jenže láska je slovo, zběsilost a prázdnej pojem. Ano, láska je slovo a co slovo, to prázdnej pojem. Povídám, půjdu do Libně a vylezu na plynojem. Do plynojemu udělám dirku, jemnou jako je váš vlas. Ano, paní, udělám tam dirku, tak jemnou, jako je váš vlas, a vypůjčím si sirku, a pak si to, dešti, has! Když prší, je mi nanic, nejradši bych spal. Když v Libni prší, nejradši bych pořád spal. Nejradši bych šel na hřbitov a tam se zakopal. Co dodává básník Prahy Libeňský plynojem fotografoval Miroslav Hák, Václav Chochola i Josef Sudek, maloval ho František Gross. A mnoho dalších. Psal o něm Vladimir Nabokov i Bohumil Hrabal. A jiní. Také Josef Škvorecký. Blues libeňského plynojemu je dnes známé především díky hudebníkovi Vladimíru Veitovi, který ho nazpíval v roce 1978 (píseň vyšla v exilu v roce 1982). Když jsem v patnácti (kolem 1985) nahrávku poslouchal, připadalo mi zvláštní, jak se v písni proměňuje adresát – myslel jsem tenkrát, že se oslovuje nejdřív Pánbůh, potom zaměstnavatel, který odmítá přijmout toho, kdo zpívá, a nakonec milovaná žena (oslovovaná „milostivá paní“). Připadá mi to podivné i podivuhodné pořád: jen myslím, že adresáti jsou jenom dva (Pánbůh a žena), že prostě Bůh je také zaměstnavatel, který dává nejlepší zaměstnání, jímž je láska. To mě tenkrát nenapadlo. Ale dobře si vzpomínám, že jsem – aniž bych to reflektoval – už tehdy naprosto podléhal tomu, jak se v textu střídají verše spontánní a jednoduché s verši rafinovanými a vybroušenými („jsem strašně znavenej a nechce se mi už hledat“ x „jenže láska je slovo, zběsilost a prázdnej pojem“). Kontrast se projevuje i v rýmech: někde jsou to jen taková gramatická echa, a pak udeří rým „prázdnej pojem — na plynojem“. Nevěděl jsem, že autor je Josef Škvorecký, vzdělaný literát, který se stylizuje do potulného muzikanta — myslel jsem, že píseň zpívá potulný muzikant, kterému zničehonic naskakují takové vrstevnaté a tajemné verše. Nikdy jsem na tu píseň úplně nezapomněl. Zajímavý je rok vzniku textu. Literární historik, básník a dokumentarista Tomáš Mazal píše, že Blues libeňského plynojemu se poprvé objevilo ve sborníku s názvem Jazz 58 v roce 1958, kde nese podtitul „Píseň z třicátých let“ a je dedikováno Jaroslavu Ježkovi. Ale badatel dodává, že sám Josef Škvorecký mu v roce 2004 řekl, že hlavním důvodem pro napsání nebyl Jaroslav Ježek a třicátá léta, ale jistá paní, která bydlela v Libni a líbila se mu. Jmenovala se Marie Štichová a Josef Škvorecký pro ni toto blues napsal už v roce 1953. Daroval ji je tehdy i s kresbami, věnováním a pod názvem Rainy Day Blues. 1/6/2025 Petr Borkovec Foto zdroj: https://m.praha8.cz/libensky-plynojem.html