Antonín Macek Jaro na Kampě Nad třpytnou řekou čeřící se skláněl své větve kaštan, zdobené latami květů. A břečťan pnul se po starém stromě, i jeho větve vrostly v peň a v loubí skláněly se. Zde bylo ticho, mír a voda a šeřík voněl. Naproti pnuly se věže chrámů, divadla kupole klene se na modrém nebi. A v tichu tom jsem myslil na byty podzemní, ubohé, tmavé a páchnoucí, smutné, na duše stlačené, ó Praho, v tvé jarní kráse! Na los ten lidí i rostlin, stromů, šeříku, květů, na všecku marnou něhu srdcí, jež, jak tvá krása, jsou určena k zahynutí. Co dodává básník Prahy Báseň pochází ze sbírky Velký mír, která vyšla v Praze v roce 1918. Básník, dramatik, esejista, překladatel, novinář Práva lidu a Rudého práva a několika dalších periodik Antonín Macek se narodil v roce 1872 a zemřel v roce 1923. Autor několika sbírek (např. Mé Čechy a jiné básně, 1918) a překladatel významných autorů z různých jazyků (bratři Grimmové, Balzac, Kisch, Upton Sinclair, Lucius Apuleius). Antonín Macek v dětství ohluchl (po prodělané spále), nemohl dokončit ani gymnázium a vyučil se řezbářem: znalost jazyků a vzdělání v dějinách umění, literatuře, filozofii, technice získal výhradně jako samouk. Šeříky! Hledal jsem báseň, v níž jsou šeříky! Jarní verše z Kampy (s říčním výhledem na Národní divadlo) jsou i přes příliš jednoduchý kontrast mezi „jarní krásou“ kvetoucí Prahy a „dušemi stlačenými“ a pražskými „byty páchnoucími“ neokázalé, sympatické a důvěryhodné. Významně k tomu přispívá volný verš básně, pronášený s jistotou a klidem i nápaditě (verš „Zde bylo ticho, mír a voda“ je sám o sobě krásný tím, co a jakým způsobem propojuje – a potom sklouzne do pokračování s šeříkem, které čtenáře překvapí a ukotví v přítomnosti). „Marná něha“, která je spojnicí kontrastů a vede k zániku – to je přesná, silná formulace! Nález, který není třeba zdobit ani zesilovat; stačí ho — suše — konstatovat. 2/5/2025 Petr Borkovec