Xaver Dvořák Adieu! S Bohem, pavilonku drahý, s Bohem! tolik rozkoše nám z tebe dýchalo, v našem dnešním životě tak strohém byl’s jak úsměv něžný, srdce okřálo. Byl’s květ v sadě naší Zlaté Prahy, leknínu květ kynul’s s břehu Vltavy, dědictví, sen minulosti blahý, dávné pohádky jenž sladce vypráví. Nuž, den Svobody jsi viděl slavný, národ tvůj jak vstává k životu; bolno, poroby ty svědku dávný, proč že odsoudil tě k smrti právě tu! Tvůj čas přišel! mezi veteší jsi veden, umění tvé luzné, vlnění tvých říms; dnes je doba sloních velkobeden, sám suď, pavilonku filigránský, číms?! Jak se krčíš, hříčko poesie, podle elefantů z kovobetonu, marně oko tvoje touhou nyje, massou utlačený spěješ ke skonu. Bývalo to hříchem na umění, osud Krocínovy kašny věčně klat; dnes to málem za zásluhu cení, bořit pýchu Prahy slavný magistrát! Co dodává básník Prahy Příležitostná elegie básníka, prozaika, publicisty, teologa a učitele náboženství Xavera Dvořáka (1858–1939) byla asi publikována v novinách, možná také veřejně čtena; knižně vyšla ve sbírce s názvem Praha v roce 1931 s touto poznámkou: „Dne 3. srpna 1928 rozhodl se velkopražský magistrát pro zboření slavné památky; máme prý těch Dienzenhofrů (sic!) až dost – jako by krásy bylo někdy dost! Rozhodnutí bylo sice revokováno, ale jak známo dnes, soudu svému neušel. Není ho již!“ „Slavnou památkou“ je míněn jezuitský dispenzář Kiliána Ignáce Dientzenhofera, později nazývaný „Dientzenhoferův pavilon“, postavený v roce 1735 na Smíchově, v místech, kde nyní ústí Jiráskův most na smíchovský břeh. Pavilon, po velice zajímavých peripetiích, přišel na začátku 20. století o zahradu a osiřel mezi nábřežní protizáplavovou zdí a nábřežní vozovkou. Ale stále stál. Když se ovšem do jeho osudu připletl most, který měl propojit Smíchov s Novým Městem pražským, bylo dokonáno a – jak píše historik architektury Vladimír Czumalo, z jehož přehledného textu čerpám (viz Czumalova nástěnka z 12. října 2015) – „jednoho dne roku 1931 tam už nebyl“. A rok 1931 je rokem vydání Dvořákovy básnické sbírky, jak jsme slyšeli. „Leknínu květ“ dokynul z vltavského břehu a „není ho již“! A nejen květ leknínu, také „drahý pavilonek“; „filigránský pavilonek“; „úsměv něžný“; „květ v sadě naší Zlaté Prahy“; „blahý sen minulosti“, jenž dokonce dovede sladce vyprávět; „hříčka poesie“, „dávný svědek“ atd! Básník trhá a váže do kytice nejsladší pojmenování (někdy sladkost trochu ustoupí a je to najednou docela pěkné: „vlnění tvých říms“) a neví, které dřív utrhnout a vevázat! Dispenzář je v elegii křehkou bytostí, která – vedle jiných činností – vidí a svědčí. Má oko! A její skon je opravdu definitivní a efektní: dopadne na ni „massa“ a „sloní velkobedny“, převálcuje ji stádo „elefantů z kovobetonu“! Je po voničce i po nyjící bytosti. Je po hříčce poesie! 30/12/2024 Petr Borkovec