Básně o Praze — výběr 41.

sdílet

Zdroj: Prague City Tourism

Daniela Vodáčková

Jiný pokoj

Tabulky skel v předsíni už dávno osleply.
Žárovka světlo nikdy nepřidala. Patery dveře
litinové kliky vedou z toho předpeklí
do dálav pokojů. Strop na čtyři dvacet změřen.

Z obrazu v dálce hledí pán, má kružítko a krychli.
Klavír je léty uondán,
ve vitríně pár bichlí
o Krči, Nuslích, Michli (rozlámaný celofán).

Kompletní Otta s doplňky; papíry, náčrty, střihy.
Příborník, fotky, skleničky. Noří se postupně z mlhy.
Dvě úctyhodná křesla
jsou z divokého osla.
V pokoji Hašlerův koncert
na piáno: Koch & Korselt.

 

Co dodává básník Prahy
Interpretaci začněme konstatováním, že „Koch & Korselt“ je česká značka pianin a křídel. Vznikla na konci 19. století v Ruprechticích u Liberce a nástroje vyráběla až do čtyřicátých let. V první třetině 20. století byla velice slavná a lak jejích instrumentů se leskl po celém světě. Pak zmatněl, zčernal, pohasl.
Daniela Vodáčková v sonetu, který otiskujeme, vzpomíná na pokoj, který byl „vzpomínkou na pokoj“ už v době, jež se tu pracně doluje z paměti. Jsme na pražských Vinohradech, v ulici Vinohradská – což víme proto, že báseň se nachází v oddíle, který se jmenuje Vinohradská 17. Autorka prostor vyvolává z minulosti jakoby bez emocí, skoro suchým výčtem věcí, soupisem. O to víc se soustředí na zpřítomnění „uondanosti“ a zašlosti onoho prostoru. A také na „předvádění“ toho, jak se pokoj (a celý vinohradský byt) vynořuje z její paměti. Chce, aby čtenář obojí skutečně zakusil. Nejenom přečetl.
Referát o hluboké zašlosti, skoro mrtvolnosti pokoje básnířka podporuje tím, že sama forma její básně je oprýskaná a unavená: máme před sebou sonet plný ech a ech ech (nikoli rýmů), které nezní, už jen doznívají. Koncert – Korselt. Křesla–osla. Některé konce veršů jsou téměř hluché, jinde se zase ozve nečekaná shoda (porouchaný mechanismus!): krychli–bichlí–Michli. Verše sonetu jsou „rozlámané“ (jako celofán, co chrání knihy o pražských čtvrtích v osmém verši): některé mají patnáct slabik, jiné sedm. Myslím, že to byl básník Josif Brodskij, který napsal, že hláska „l“ je ve slovanských jazycích hláskou minulého času, tudíž vhodná pro elegie: byl, byla, bylo, byli… Daniela Vodáčková užila v pouhých čtrnácti verších tuto hlásku sedmadvacetkrát – a navíc v často v substantivech. Minulý čas v jejím sonetu hlodá a hlodá a ruinuje.
Pokoj z paměti vyplouvá pozvolna a postupně, ale monstrózně (jako by do mozku vplouval zaoceánský parník). Autorka tuhle proceduru ukazuje tak, že na začátku píše slovesa v minulém čase, potom přejde do přítomnosti, a nakonec už slovesa téměř nepoužívá – mysl se plní věcmi, (sklenicemi, listinami, kusy nábytku, starými jmény lidí a míst atd.); je tam taková tlačenice, že pro slovesa už prostě nezbývá místo.
Zásvětí jako živé!! A v něm dětská říkanka, tak půvabná i děsivá:

Dvě úctyhodná křesla
jsou z divokého osla.

2/12/2024, Petr Borkovec

získejte od nás pravidelné novinky a tipy na dění v praze

Zadaný e-mail má špatný formát

* odesláním souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů

Smazat logy Zavřít