Jonáš Hájek Kobylisy „Někam bych jela. Třeba do Kobylis…“ chce tahle Veronika, o pár let starší než já, co bydlí naproti přes ulici a chci si ji vzít. „Ale to je daleko,“ bojím se, „jak pojedem a co potom řekne maminka?“ Dilema na hřišti před panelákem, který pak natřou narůžovo a kam budu chodit kouřit, potrvá do chvíle, než si znovu vzpomenu, jak je to daleko. Co dodává básník Prahy Báseň Jonáše Hájka (1984) ze sbírky Vlastivěda (2010). Vzhledem k roku autorova narození, budoucímu natření paneláku narůžovo a budoucímu kouření odhaduju, že se ocitáme tak v roce 1995 a že bojácnému hrdinovi tohoto osmiverší je jedenáct. O pár let starší holky ze sousedství, tyhle Veroniky prosáklé hodnou vůní i nekonečným posmíváním, pomalu končící dětství a začátky všeho možného, plácek před panelákem a ve dne v noci sny a představy. Jak jednoduše dovede mi Jonáš Hájek tohle křehké období zpřítomnit! Jeden dialog a krátké přemítání, pár zpřesňujících detailů — a jsem tam, jsem v tom! Černé moře se převaluje o pár autobusových zastávek dál a Kobylisy jsou jako Kolchida plná slasti, slibů i žárlivých kouzel… 18/11/2024, Petr Borkovec