Marie Iljašenko Z Homéra Letenské náměstí. Léta mé Iliady: ti lidé v pláštích, lidé na koních, řvoucí sparťané, tiché sady — čtení bez cest a bez návratu z nich. Z bolesti rukou můžu věštit deště, přílet hyperborejských vran. S bolestí rukou můžu leda věštit — a to nebyl můj plán. To čekání má něco z nevyhrané bitvy. Jasany bez studu nahlíží do oken. Pročítám seznamy místo modlitby a moře nepřichází a nepřichází sen. Co dodává básník Prahy Báseň Marie Iljašenko (1983) z její prvotiny Osip míří na jih z roku 2015. V minulosti jsem o textech této autorky napsal, že jimi prostupuje mnoho literárních narážek, pozměněných citátů, úplných citátů, zmínek. Že Marie Iljašenko je ve svých básních také nadaná kartografka, historiografka i cestovatelka (možná dokonce průvodkyně cestovatelů). A že se v časech a prostorách a jazycích a poetikách pohybuje tak uvolněně, až to udivuje. Psal jsem o tom, že se nejedná jenom o dar bohů a dobré a různorodé vzdělání – že za tím vším je permanentní úzkostné hledání „svého“ místa, pevnějšího bodu, odkud lze vyrazit, kam je možné se vrátit, které je ale pořád nejisté, uniká. Všímal jsem si tehdy také Mariina verše — někdy jakoby usekávaného a odsekávaného, jindy nádherně rozlitého —, pod nímž se ale vždy ukrývá pravidelná struktura, přesně rozvážená architektura. Pod nímž je pevnost, základy, dům, jistota, touha po jistotě. Myslel jsem při čtení na některé ruské básníky stříbrného věku a jejich následovníky. Pokud se týká básně Z Homéra, využil jsem tentokrát možnosti přeptat se na ni přímo autorky. Marie Iljašenko odpověděla obšírně a velmi poutavě. Napsala: „Báseň vznikla, když jsem se přestěhovala na Letnou. Stěhování proběhlo v době mé nepřítomnosti: odjela jsem na rok do Poznaně, a když jsem se vracela, dozvěděla jsem se, že můj kluk nedostal kolej, a tak nám pronajal pokoj v bytě u Stromovky. Takže jsem se na Letné doslova ocitla, v krásném bytě s parketami, vysokými stropy a štuky. Bylo to moje první stěhování v Praze, potřebovala jsem se s novým místem sžít, navázat s ním vztah. V první chvíli mě fascinovalo množství odkazů k antice: hned vedle byla Sparta a přes Stromovku Trója. Sem tam kolem Sparty a naší ulicí projížděli policisté na koních, vypadali, jako by zabloudili z jiné doby (lidé v pláštích, lidé na koních). Kromě krásného bytu bylo ale všechno špatně: nemohla jsem najít slušnou práci, do noci jsem pracovala na špatně placených překladech, pak jsem nemohla vůbec spát. Ani dřív jsem nespala dobře, ale tohle byla úplně jiná nespavost. Byla jsem vyčerpaná, pořád jsem měla mírně zvýšenou teplotu a neměla jsem na nic sílu — ani sejít dolů do Stromovky a pak vyšplhat zpět. A já jsem od malička posedlá cestováním. Prvním rámcem básně je proto Iliada jako opak dynamické Odysei, po které jsem toužila. Je to dlouhá, nekonečná, nesmyslná, vyčerpávající bitva — kniha, která mě nebavila. Odkazuje k ní trochu to věštění (Kassandra) a hlavně seznam lodí. Druhým rámcem je báseň Nespavost od Osipa Mandelštama. To byl v té době pro mě nejdůležitější básník. Vlastně jsem tou svou básní chtěla jakoby Mandelštama „přepsat“ nebo napsat báseň „přes Mandelštamovu báseň“. Klíčový obraz, kterým to myslím začalo, byl, že nemůžeš spát a čteš seznam lodí. Je v tom určitá bezvýchodnost, nesmyslnost, absurdita a zároveň lodě evokují daleké cesty. Na konci básně je slovo „sen“, je to vlastně kalk z ruštiny, mělo by tam být „spánek“, kdybych to uměla nějak líp zveršovat. K Mandelštamovi odkazují také hyperborejské vrány. Další detaily jsou z tehdejší každodennosti: ulice osázena jasany, bolest rukou a nohou, která přicházela pokaždé, než a když začínalo pršet, nejčastější cesta: Letenské náměstí na nákup do Billy. Báseň vznikala dlouho, chvíli jsem s ní žila, ta pomalost je z ní, myslím, cítit.“ 1/11/2024, Petr Borkovec