Doba renesance a humanismu s sebou přinesla obrovský rozvoj přírodních věd: stále dokonalejší měřící a pozorovací přístroje umožňovaly přesnější zjišťování a popis skutečnosti, vynález knihtisku vedl k rychlému šíření informací, kumulace vědění zase k optimismu, že se v blízké budoucnosti podaří nalézt odpovědi na všechny otázky, které si lidstvo pokládá. Toto vědění však nemůže být přístupné každému, ale jen exkluzivní skupině zasvěcených. Po Evropě se tedy vytvořila skupina mágů, astrologů a astronomů, kteří objížděli dvory svých mecenášů, bohatých knížat, která také propadla touze po vědění, pomocí něhož by mohly zvětšit svou moc. Velkorysost císaře Rudolfa II., velkého mecenáše, který Pražském hradě soustředil světově největší uměleckou sbírku tehdejší doby, přitahovala alchymisty jako vosy na med. Z Británie takto přitáhla dva legendární alchymisty Edwarda Kelleyho a Johna Dee. Edward Kelley, dříve zvaný Talbot, uprchl z Anglie do Prahy v roce 1584 poté, co za padělání úředních listin přišel rukou kata o obě uši. Doprovázel ho alchymista John Dee, dvorní astrolog královny Alžběty I. Oba spojoval stejný sen: dostat se do přízně císaře. K císaři se alchymisté po čase skutečně dostali. John Dee však Rudolfa II. nijak nezaujal, a navíc byl krátce nato vypovězen ze země jako špion. Edward zůstal v Čechách a pozornost císaře získal poté, co se rozšířil jeho věhlas po vyléčení prominentního šlechtice Viléma z Rožmberka. Panovník byl zpočátku Kelleym nadšen. Tento uhrančivý mladík byl totiž vynikajícím mystifikátorem. Své chybějící ušní boltce zakryl dlouhými splývavými vlasy, přestože nedokončil lékařská studia, bez studu neoprávněně užíval univerzitní tituly a dovedl přesvědčivě naslibovat cokoliv. Takto slíbil výrobu kamene mudrců, tedy výrobu zlata z kteréhokoliv kovu, namíchání elixíru věčného mládí nebo pomocí „černého zrcadla“ vidění na dálku či odposlouchávání cizích hovorů. Úspěšnou transmutací vařící rtuti v ryzí zlato přímo před očima císaře všechny přítomné doslova ohromil, ačkoli šlo o pouhou iluzi. Kelleyho kariéra u císařského dvora strmě stoupala. Byl jmenován císařským radou, dvorním alchymistou i povýšen do šlechtického stavu jako „rytíř z Imany“. Kelley se v Praze scházel s jinými alchymisty a učenci rudolfinské Prahy; chodil na tajemný Nový svět, který obývali další znalci tohoto řemesla včetně dánského hvězdáře a matematika Tychona Brahe. Usídlil se však poněkud dále od centra dění a to v legendárním Faustově domě, který stojí na bývalém pohanském obětišti a na trase korunovačních průvodů mezi Vyšehradem a Pražským hradem. Lákadlem pro koupi domu byla nepochybně i dávná existence staré alchymistické dílny v útrobách domu. Kelleyho pobyt následně ještě více přispěl k pověstem o černé magii a legendě o doktoru Faustovi, jehož si dírou ve stropě odnesl ďábel. Dům obýval se svou manželkou Johanou Westonovou a její dcerou Alžbětou Johannou Westonií. Johana získala díky podpoře svého nevlastního otce výjimečné vzdělání, hovořila několika jazyky a psala básně. V Praze zůstala i po Kelleyho smrti a snažila se zachránit zkonfiskovaný majetek. Jako jediná žena se dostala do katalogu nejvýznamnějších učenců své doby. Další laboratoř měl Edward Kelley v domě U Osla v kolébce nedaleko Pražského hradu. Ve dvou podkrovních místnostech se pokoušel o stvoření homunkula, umělého člověka. Že by ho inspirovala legenda o pražském Golemovi? Nevíme. Co však víme zcela jistě je, jak dům přišel ke svému názvu. Podle legendy získal dům název U Osla v kolébce proto, že si prý nájemnice tohoto malostranského domu všimla, co slovutný alchymista skrývá pod prameny vlasů. Rozčilený mág ve vzteku přičaroval jejímu dítěti v kolébce oslí uši! Každý mystifikátor je však jednou odhalen a císař Rudolf II. už tušil, že ho magistr vodí za nos, když mu odmítal prozradit tajemství transmutace. Uprchl proto z Prahy, ale na cestě v zakázaném souboji zabil českého šlechtice, byl vsazen do vězení na hradě Křivoklát a byl mu zabaven majetek. Pokusil se z hradního vězení utéct. Lano se ale přetrhlo a nešťastník si na několikrát zlomil nohu tak, že mu musela být amputována. Sice dostal od císaře milost, ale poté se dostal znovu do dluhů a byl uvězněn podruhé. Tentokrát na hrad Hněvín v Mostě. I z něj se za pomoci manželky pokusil uprchnout, paradoxně se stejným výsledkem. Zlomil si totiž druhou nohu. Bezvýchodnost své situace vyřešil požitím prudkého jedu. Skonal 1. listopadu 1597 ve věku 42 let.