Zvonili jsme za Rudolfa Battěka: 17. 3. 2025 v 15:00

* 2. 11. 1924, Bratislava
† 17. 3. 2013, Praha

Malý Rudolf se narodil do rodiny českého právníka v Bratislavě, jenž pracoval pro Ivana Dérera z tamní sociální demokracie. Po dokončení základní školy se vyučil strojním zámečníkem, také chodil do banskobystrického gymnasia. Po rozbití Československa vyhlášením Slovenského státu se rodina vrátila do Prahy a Rudolf Battěk nastoupil do libeňského gymnasia, po maturitě absolvoval od pětačtyřicátého roku vojenskou službu.

Jeho otec v témže roce vstoupil do komunistické strany a snažil se získat pro členství i svého syna. Marně. Rudolfu Battěkovi byla blízká levicová politika, ale byl zásadním stoupencem politické svobody a plurality, tudíž i antikomunistou, sám se považoval za masarykovského humanistu. V březnové noci roku 1948 před pohřbem tragicky zesnulého ministra Jana Masaryka čtyřiadvacetiletý sociální demokrat Rudolf Battěk vyšplhal na sousoší s Janem Husem na Staroměstském náměstí a ústa mu převázal rudým šátkem.

Ve dvaapadesátém vystudoval Fakultu společenských věd na Vysoké škole politické a sociální a nastoupil jako ekonom-plánovač do podniku ministerstva vnitra „Řemeslnické potřeby“, odkud byl propuštěn, když vyšlo najevo, že se neúčastní voleb. Našel si údržbářskou práci zámečníka a souběžně se věnoval sociometrickým výzkumům, jejichž publikace ho přivedla v pětašedesátém na čtyři léta do Sociologického ústavu.

V roce 1968 patřil k zakladatelům Klubu angažovaných nestraníků, prosazoval vznik nezávislých odborů a stal se až do září 1969 poslancem České národní rady, kde se snažil podnítit diskusi o vpádu tzv. spojeneckých vojsk, vymezoval se proti okupaci našeho státu, cenzuře a proti vedoucí úloze KSČ. V září 1969 byl zbaven poslanecké imunity a obviněn z „přípravy podvracení republiky“, ale k procesu nedošlo, z vazby byl propuštěn v říjnu 1970. V listopadu 1971 ho komunistická justice, která měla všechny paragrafy v jedné patrontaši, jak říkával spisovatel Josef Jedlička, odsoudila na tři a půl roku do vězení za podíl na organizování letákové akce upozorňující občany, že volební akt není povinný. Opět kvalifikováno jako „podvracení republiky“, v první fázi ale nejprve jako „pobuřování“.

Rudolf Battěk prošel šesti vazebními a vězeňskými zařízeními a byl Státní bezpečností „rozpracován“ jako nepřátelská osoba s krycím jménem KŘIŽÁK, podle historika Tomáše Vilímka pravděpodobně proto, že bezpečnostní orgány trápil svým nezlomným humorem a fyzickou odolností. Známé je jeho cvičení jógy, při kterém na bachaře vypláznul jazyk a zaštítil se tím, že to patří do sestavy.

Po propuštění z trestnice myl výlohy a pracoval jako dělník a znovu se zapojil do práce v podzemí. Při konfrontacích s politickou policií proslul vynalézavostí, soudruhy ze správy sledování například mátl používáním ženských převleků.

V prosinci 1976 podepsal prohlášení Charty 77, v roce 1980 se společně s Milošem Rejchrtem a Marií Hromádkovou stal mluvčím Charty 77, v níž celkově prosazoval výraznější politický ráz aktivit a větší míru organizace. Společně s Václavem Havlem a dalšími lidmi z Charty 77 podepsal prohlášení „Sto let českého socialismu“, které nastylizoval.

V letech 1978 až 1981 byl aktivní ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a sám se stal mnohokrát obětí státobezpečnostní persekuce, kdy byl v noci vyvážen desítky kilometrů za Prahu do lesů. V červnu 1980 byl zadržen a obviněn nejdříve z údajného napadení příslušníka Veřejné bezpečnosti, nakonec byl v červenci 1981 odsouzen za podvracení republiky na sedm a půl roku odnětí svobody, které odvolací soud v říjnu 1981 snížil o dva a půl roku. Z vězení ho komunisté propustili v říjnu 1985.

Druhá polovina 80. let byla pro Rudolfa Battěka etapou snah vysázet konečně už záhon kvítek politicky opozičních a je i jeho významnou zásluhou, že z jeho semínek „Společenství pro demokracii“ v osmaosmdesátém po širších debatách vyrašilo „Hnutí za občanskou svobodu“ (HOS). V disentu hrál roli moderátora, integrátora i usmiřovače, například mezi Václavem Havlem a Emanuelem Mandlerem. Jako předseda pražského HOSu se snažil oslovovat dělníky v podnicích. V listopadu 1989 stál u zrodu „Občanského fóra“ a u obnovy sociální demokracie.

V ní ale zastával názory odlišné od většinových a byl obviněn z vytváření „druhého centra ve straně“, v červnu 1990 za ústředního tajemníka Jiřího Paroubka ho stranické orgány vyloučily. Po prvních svobodných volbách, v nichž ČSSD pohořela, se stal předsedou Sněmovny lidu a místopředsedou Federálního shromáždění. V roce 1993 ČSSD rozhodnutí o jeho vyloučení zrušila, ale Rudolf Battěk už se do ní nevrátil. V roce 1992 spoluzaložil hnutí „Demokraté ´92 – za společný stát“; v roce 1994 byl zvolen předsedou „Evropského hnutí v České republice“. V roce 1996 kandidoval na základě nabídky předsedy ČSSD Miloše Zemana neúspěšně v senátních volbách v Praze 8.

Poté, co byl v říjnu 1991 federálním parlamentem schválen tzv. lustrační zákon, který předseda parlamentu Alexander Dubček odmítl podepsat jako normu prý neústavní a připravující milion občanů o základní práva, se pera chopil Rudolf Battěk a jako místopředseda Federálního shromáždění, který hlasoval pro, zákon podepsal.

V roce 1997 obdržel Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Rudolf Battěk je autorem mj. „Esejí z ostrova“, „Strasti z nekonečna“, dopisů z vězení „Jako červenej Karkulák“, „Krize socialismu“, „Morálky a politiky“, „Cizojazyčného slovníčku poučného“, „Poetismů“, sbírky aforismů „Dámy a pánové!“ a „Rozpočítávání dnů a nocí“.

Autor: Tomáš Karabela

www.zvonypameti.cz