Zakazovaný historik. * 25. března 1885, Šlapanice u Slaného † 9. května 1978, Praha „Važme si těch, kteří nám pomohli, ale nespoléhejme, že máme v nich nepomíjitelnou oporu,“ psal v říjnu 1920 ke dvouletému výročí Československa Jan Slavík a pokračoval: „Historik usměje se tomu. Není nic smrtelnějšího než spolky států. Mají-li dnes ve Francii prim ti, kteří vidí v Německu úhlavního odvěkého nepřítele, mohou časem k slovu přijíti ti, kteří dokazují, že tímto odvěkým nepřítelem byla Anglie… Nespoléhejme na dějinnou spravedlnost, nepočítejme jen se spravedlivými strýčky, spoléhejme především na sebe.“ Kritičnost vůči vládnoucím poměrům utužená kuráží, nejednou přinášející úskalí vystihuje osobnost tohoto svérázného a zakazovaného historika, jenž patřil mezi výrazné osobnosti české historiografie meziválečného období, potažmo 20. století. Slavík uplatňoval interdisciplinární a komparativní postupy, jimiž se snažil odhalit obecné zákonitosti dějin. Razil tezi, že dějiny nejsou jednoznačně dány, jsou proměnlivé a na jejich podobu má značný vliv naše přítomnost. Zobrazování historie pouze na základě historických pramenů považoval za nepřesné a limitující. Slavík pocházel z venkovského prostředí, ale brzy s rodiči a osmi sourozenci přesídlil do Prahy, kde také dokončil středoškolská studia na malostranském gymnáziu. Následovala pražská filozofická fakulta, kde se vyučil historickému řemeslu. Průvodci se mu stala česká intelektuální elita: Jaroslav Goll, Josef Pekař, Josef Šusta, ovšem vedle nich i Tomáš Garrigue Masaryk, jehož se nakonec stal ideovým spřízněncem a chráněncem. Po úspěšném ukončení studia Pekař Slavíkovi nabídl místo lobkovického archiváře na roudnickém zámku. Nadaný absolvent odmítl. Bylo by mu prý nepříjemné, že ho místní sedláci, z nichž rodově pocházel, vnímali jako panského sluhu. Raději působil jako asistent historického semináře s funkcí knihovníka, jako redaktor a posléze středoškolský učitel. Za Velké války psal články věnované husitství, které v sobě ukrývaly protirakouský osten, a přednášel o českých dějinách, jimž dlouhodobě zůstával věrný. Nevšedním se stalo jeho zaměření na soudobé ruské dějiny, zvláště problematiku ruské revoluce, což bylo pole badatelsky neorané a politicky citlivé. V nových československých poměrech se hned dostal do křížku s pozdějším komunistickým prezidentem Zápotockým, vášnivým zastáncem bolševického převratu, což Slavíkovi zajistilo u komunistů pověst reakcionáře. Slavík upozorňoval na propastný rozdíl mezi zaostalým Ruskem a západní Evropou. Zastával názor, že bolševický program nemůže vytvořit dokonalejší zřízení než na Západě a současně nepojímal ruské dění jako přechodnou kuriozitu, nýbrž jej zasazoval do zákonitostí revolučních procesů, snažil se jej pochopit a spatřoval v něm i určitý pokrok, za což si vysloužil pro změnu od nesocialistických kruhů nálepku bolševika. Nekonformita, břitká polemičnost (např. až nevycválané vymezování se vůči Josefu Pekařovi nebo Karlu Kramářovi) a pídění po nejednoduchých odpovědích vynesly Slavíkovi nejedno uznání, rovněž nemálo problémů. Uzavřel se mu přístup na místo univerzitního profesora, avšak otevřely nové možnosti. Počínaje rokem 1925 začal působit v měsíčníku Slovanský přehled a také se stal ředitelem unikátního Ruského zahraničního historického archivu, který sídlil v pražském Toskánském paláci. Zde byly soustředěny materiály k ruským dějinám a emigraci, které Slavík hojně využíval ve svém výzkumu. Z podnětu Masaryka se také stal v roce 1928 členem nově vzniknuvšího Slovanského ústavu. „Dalo mi to práci vás tam dostat, ne abyste odtamtud utíkal. Budou vám házet klacky pod nohy, vy se nedejte, ten klacek zvedněte a řežte ty pány!“ Vzkazoval pan prezident. A byl to právě Slavík, kdo doplnil druhé vydání Masarykova díla Rusko a Evropa. Nejen problematikou slovanství, bolševismu či husitství byl „hradní“ historik Slavík polemicky živ. Brzy přibylo vymezování se vůči nacionálnímu šovinismu, fašismu a hrozbě nacistického Německa. Po roce 1938 byla periodika, kam přispíval, zastavena, jeho dílo částečně zakázáno a on sám předčasně penzionován, ačkoliv měl před sebou ještě čtyřicet let života. Naskytl se i čas, kdy se ukrýval před gestapem. Slavíkovo tehdejší vidění světa je nám dostupné přes jeho deníky, které byly v roce 2008 knižně publikovány péčí nakladatelství Academia. Po válce byl Ruský zahraniční historický archiv přesunut do Sovětského svazu, formálně předán sovětské akademii věd, ale využívalo ho rovněž sovětské ministerstvo vnitra k odhalování a zatýkání odpůrců. Perzekuce se při tom neomezovala pouze na sovětský prostor, nýbrž i Československo. V nových poměrech Slavík předpovídal, že Němci se budou snažit zbavit odpovědnosti za své činy podobně jako po první světové válce, zároveň varoval před možným nastolením bolševismu. Následovaly komunistické ataky, a i díky stížnostem Sovětů omezení jeho publikační činnosti. Již 25. února 1948 byl Slavík zatčen, obviněn z protisovětské činnosti a čtyři měsíce vězněn. Ruku v ruce s tím šlo vyloučení z Československé historické společnosti, Syndikátu československých spisovatelů a Slovanského ústavu. Jeho dílo se ocitlo na indexu jako antikomunistické, byť za německé okupace nemohlo vycházet coby bolševické. Slavíkovi bylo znemožněno publikovat a veřejně působit vůbec. Následovala další obvinění, domovní prohlídky, zabavení rukopisů, útoky prorežimních „kolegů“ historiků a jiné ústrky. Veřejný prostor se Slavíkovi nakrátko otevřel až ve druhé polovině 60. let a jeho dílu naplno až posmrtně po roce 1989. Poté, co se vrátil z vězení, si začal psát komentáře o poúnorovém dění, které nazval Do vykotlané vrby, v nichž konstatoval: „Nezbývá, než abych sám sobě analyzoval dnešní hrůznou krizi. Při studiu velkých revolucí poznal jsem, jak odpůrci revoluce se mýlili, když revoluce se rozhořívala, a jak zjevně slepí byli revolucionáři, když revoluce odumírala. Všichni revolucionáři zhynuli na fikci, že revoluci lze dělat do nekonečna, a na nemožnost postřehnout, že revolucionář se také podle dialektického zákona mění ve svou protivu – reakcionáře, který musí být odstraněn, aby další vývoj lidstva byl možný.“ Autor: Mgr. Michal Macháček, Ph.D. www.zvonypameti.cz Jan Slavík | Zdroj: z knihy Jaroslava Boučka : Jan Slavík — příběh zakázaného historika, nakl. HH 2002