Chodit po staré Praze v lodičkách je opravdovou výzvou. Pražané totiž milují svou zvláštní mozaikovou dlažbu a za nic na světě by ji nenahradili pohodlným asfaltem či betonem. I dlažba je totiž v Praze milovaným kulturním dědictvím a stále živým fenoménem. Je v ní spousta hravosti, řemesla a péče těch, kdo se o naše ulice dříve starali. Až tedy budete na procházce Prahou obdivovat ulice plné impozantních staveb či domovních znamení, nezapomeňte se podívat i pod nohy. Podle nepravidelných, ošlapaných kostek poznáte, že chodíte po ikonické i téměř dvě stě let staré dlažbě, po které před vámi chodili třeba Kafka, Einstein nebo Rilke. Prahu odlišíte od jakéhokoli jiného města na planetě právě díky nenápadným vápencovým kostkám o velikosti šest krát šest centimetrů, i kdyby vám ukázali jen jedinou fotku neznámé ulice. Na pražských chodnících utváří pražská mozaiková dlažba řadu vzorů s poetickými názvy jako „rámy s draky“, „hvězdy a kříže“ nebo „sedmdesátka s dámou“. Pražské ulice se vápencovými či mramorovými kostkami začaly poprvé dláždit před dvě stě lety. S rozvojem průmyslu se do Prahy stěhovalo stále více lidí, a původní prašné cesty přestaly obyvatelům města dostačovat. V roce 1879 zavedlo město Praha dláždění výhradně mramorovou mozaikou. Nejprve se dlažební kostky štípaly ručně; díky tomu byly nepravidelné a dalo se z nich skládat nespočet vzorů, pravoúhlých i oblých. Původně byly kameny růžové a modré a těžily se především ve vápencovém dole ve Slivenci u Prahy. Bílé vzory se používaly jen před významnými budovami. Dnes už se kostky řežou strojově, takže jsou pravidelné a paleta vzorů se ztenčila – dlaždiči z nich mohou vyskládat jen ty, které jsou založeny na pravém úhlu. Kostky už se vozí z jiných lomů, protože Slivenecký lom již těžbu ukončil a dnes je přírodní památkou. Chodníky jsou tak převážně modré a bílé, růžové jen zřídka. Mozaikové vzory se řídí řadou pravidel. Jedním z původních principů je třeba to, že se vzory před každým domem mění: za chodníky dříve zodpovídali majitelé objektů, kteří si tak mohli volit i vlastní vzory. Okolo kostelů pak můžete v dlažbě vidět kříže, jako památku na zaniklé hřbitovy. Zajímavá však není jen dlažba na chodnících, ale i ta ve vozovce. Její kostky jsou z křemence a jsou o něco větší – mívají 10 x 16 cm. Křemenec je krásný kámen s růžovou až medovou barvou, který se do Prahy dříve plavil po Vltavě z nedalekých Řevnic. Právě díky křemenci se prý Praze začalo říkat „zlatá Praha“. Svým teplým odstínem totiž vytváří měkkou a zasněnou atmosféru. Křemenec se však hodně lámal a obrušoval a kvůli olámaným rohům začali Pražané kostkám říkat „kočičí hlavy“. Nahradili ji tedy tvrdší modrou žulou z Jeseníků, po níž chodíme dnes. podcast pražských věží Poslechněte si další díl podcastu, tentokrát o pražské dlažbě s Kristýnou Drápalovou, specialistkou na veřejný prostor.