Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým. Červen 1940. Britské expediční vojsko opouští Dunkerque na čemkoli, co plave. Němci pochodují Paříží a ve vagonu v Compiégne podepisuje maršál Pétain opět kapitulaci, ale tentokrát tu francouzskou. Na cestě k úplnému vítězství v Evropě stojí Hitlerovi v cestě už jen jediný vážný protivník – britské ostrovní království. Maršál Göring, druhý nejmocnější muž Třetí říše, slíbí Hitlerovi, že v této bitvě vítězství zajistí Luftwaffe. Systematické bombardování anglických měst, ničivá vlna za vlnou prý zlomí odpor Britů. Německému letectvu a jeho letounům se přece nemůže nic rovnat. Ale piloti RAF se ukázali jako mnohem odhodlanější, než si nabubřelý narkoman Göring kdy dokázal představit. Ale být to jen na lidských zdrojích ostrovanů, možná by německý tlak RAF vůbec neustála. Naštěstí doplnily řady britského letectva početné jednotky specialistů ze zahraničí. Po Polácích, Novozélanďanech a Kanaďanech byli právě bývalí českoslovenští piloti čtvrtou nejpočetnější skupinou RAF. Již v červenci 1940, kdy letecká bitva o Británii zuřila teprve měsíc, se zformovala první z československých perutí. Její letci však nebyli žádní nezkušení nováčci. Většina z nich měla za sebou už bojové nasazení v Polsku i Francii a mnohé cesty z bývalého Československa by vydaly na celé dobrodružné romány. Piloti i letecký personál často museli putovat velmi krkolomně napříč Evropou, aby se vůbec mohli do Anglie dostat. Velké úsilí už stál samotný útěk z protektorátu. Do začátku války mířili českoslovenští letci nejdříve do Polska, kde se však od tamní vlády nesetkali s pochopením. Většina vojáků to vyřešila přestupem do francouzské armády, a to primárně do její cizinecké legie. Po porážce Polska zůstala zbylým letcům jediná úniková cesta na Západ přes Slovensko a Maďarsko. I zde jim hrozilo velké nebezpečí. Při dopadení by byli vydáni Němcům a jaký osud by je čekal, netřeba zdůrazňovat. Jediná cesta do bezpečí bylo překročit hranice s tehdejší Jugoslávií, bývalým československým spojencem. Zde jim podal pomocnou ruku Československý konzul, který pro ně zajistil převoz do Bejrútu a Libanonu, odkud pokračovali po porážce Francie do Velké Británie. Právě příběhy pilotů ukazují obrovské odhodlání a psychickou odolnost, zatímco jejich neuvěřitelné výsledky v leteckých soubojích i velkou statečnost, na kterou Britové dodnes s uznáním vzpomínají. Jak to shrnul Winston Churchill: „Ještě nikdy na poli lidských konfliktů tolik nevděčil tak velký počet lidí tak nemnohým“. Churchill Českoslovenští letci byli právě jedni z těch, kteří se zapsali zlatým písmem do leteckého souboje nad Velkou Británií a patřili mezi stíhací špičky i co do počtu sestřelů. Nejúspěšnějším stíhačem ve Francii se stal Alois Vašátko se 16 a František Peřina nezůstal pozadu s 15 sestřely. Po kapitulaci Francie 21. června 1940 a následné dramatické plavbě přes kanál se českoslovenští letci vylodili ve Velké Británii. Již v červenci se zformovala 310. stíhací a 311. bombardovací československá peruť, aby v záři zasáhly do bojů. Brzy na to byla sestavena stíhací peruť s číslem 312. a konečně v roce 1941 byla vytvořena třetí, 313. československá stíhací jednotka v rámci RAF. Díky tomu mohl být také vytvořen „Czechoslovak“ wing (československé stíhací křídlo), sestavený výhradně z československých jednotek (No. 310, 312 a 313 squadron). Všichni českoslovenští letci se v boji o Anglii mimořádně vyznamenali. Mezi nimi vyniká několik jmen, které stojí za to si připomenout. Skutečnými stíhacími esy byli Karel Kutellwascher s dvaceti sestřely a Josef František, působící v 303. polské peruti. Sestřelil 17 letadel za tři týdny, což bylo neuvěřitelné a stal se nejúspěšnějším nebritským stíhačem tohoto konfliktu. Ale i další letci měli výrazné úspěchy a Němcům pořádně zatápěli. Alois Vašátko si připsal 16 sestřelů, František Peřina 15, Otto Smik 12, Miroslav Mansfeld 10, Josef Stehlík 10 a Václav Cukr 8 sestřelů. Podle armádních údajů v RAF vykonali českoslovenští letci neuvěřitelných 43,5 tisíce operačních letů a sestřelili nebo poškodili 365 nepřátelských letounů. Čechoslováci se tak stali významnou silou, se kterou nepřítel musel počítat. Leteckými jednotkami na Západě prošlo v letech 1939–1945 bezmála 2 500 československých vojáků, z toho 88 stíhacích letců a dalších více než 50 z bombardovací perutě. Válečné ztráty byly vysoké: činily 531 mrtvých a nezvěstných, 250 zraněných a 52 zajatých vojáků. I to je děsivá bilance v boji za svobodu. Po skončení války se západní letci s nadějí vraceli do svobodného Československa a snili o klidném, plnohodnotném životě v míru. Jejich tužby ale přerval komunistický puč v roce 1948 a následná 50. léta jim přinesla obrovské utrpení. Hrdinové národa, kteří bojovali v bojích za vlast, byli zavíráni, mučeni, trýzněni a šikanováni za svoji účast v druhém odboji. Památka padlých nebyla připomínána. Jedním z absurdních zákonů byl kupříkladu zákaz nosit vyznamenání cizích států, pokud k tomu dotyčný nemá svolení prezidenta, v té době stalinisty Klementa Gottwalda. Plné rehabilitace a uznání se tito hrdinové dočkali až po pádu komunistického režim roce 1989, čehož se dožily jen necelé dvě stovky letců, kteří bojovali v řadách RAF. I proto jména všech, kteří padli za naši svobodu, nesmí být již nikdy zapomenuta.