V závěru loňského roku byla novou básnířkou Prahy zvolena Ing. Anna Beata Háblová, Ph.D. Symbolické žezlo přebrala po Petru Borkovcovi, který pro náš seriál Básně o Praze tři roky vybíral ukázky poezie námětově ukotvené v metropoli. A Anna Beáta se k naší upřímně radosti rozhodla v tomto projektu pokračovat. Seznamte se, prosím: Anna Beata Háblová je spisovatelka, slamerka, básnířka (autorka dosud 4 vydaných sbírek), vizuální umělkyně a v neposlední řadě architektka a urbanistka. V roce 2017 vydala populárně naučnou knihu Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu k městu. Knihou na pomezí žánrů jsou její Nemísta měst z roku 2019 o opomíjených, pomíjivých a míjených místech. Vydala rovněž dva romány — Směna a Víry. První z bude v dohledné době vycházet v šesti jazycích — angličtině, němčině, italštině, arabštině, srbštině a makedonštině. Příležitostně moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010 nebo Young Planning Professionals Award 2012. Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na rozhlasové stanici ČRo Vltava, kde také moderovala filosofický podcast Doba složitá. V roce 2023 založila poeticky rapový projekt Kyšperský-Háblová, se kterým vydala desku Poetrycore. Tvoří obrazy propojující architekturu, poezii a streetart. Je členkou Asociace spisovatelů. Básnířkou jsem odjakživa Rozhovor s Annou Beatou Háblovou Narodila jste se a vyrostla v Praze — to, co mimopražské návštěvníky zasáhne a ohromí, je pro vás od dětství běžnou kulisou všedních dní. Jaký je tedy Váš vztah k Praze? Velkou část dětství jsem prožila na Pohořelci. Chodila jsem si hrát na Hrad nebo na Petřín, stará Praha byla mým milovaným domovem. Bylo to jedno z nejkrásnějších období mého života, kdy se mi formoval vztah k architektuře a kráse vystavěného prostředí. Myslím, že to byl důvod, proč jsem také později chtěla architekturu studovat. Velká změna pro mě nastala, když jsem se přestěhovala na okraj Prahy, kde mi tato kvalita zásadně chyběla. Ale i to byla zkušenost, díky které jsem pochopila, jak město funguje jako celek. Už jsem se nedívala jen na tu hezkou tvář Prahy, ale viděla ji jako celistvou osobnost, která má své problémy, a která se neustále vyvíjí. Váš v dětství kořenící plán se splnil, jste architektka a urbanistka — jaká je Praha z pohledu Vaší profese? Které její části vnímáte jako urbanisticky nejzajímavější? Nejzajímavější části Prahy (kromě historického jádra, které je samo o sobě fascinující) jsou její čtvrtě založené v devatenáctém století. Vinohrady, Dejvice, Bubeneč, Holešovice, Karlín. Každá čtvrť má svoji jedinečnost a historii, dokonce zde narazíte i na patriotismus, kdy obyvatelé na svou čtvrť nedají dopustit. Veřejný prostor těchto čtvrtí je městský a srozumitelný. Jsou to lokality, které většinou splňují koncept patnáctiminutového města — do patnácti minut pěší chůze máte většinu potřebných služeb v dosahu. Praha jako celek je rozmanitá, značně definovaná morfologií — svým terénem a řekou. Má v sobě velkou krásu historie i současné problémy související s tím, že se do Prahy ročně stěhuje kolem 15 tisíc lidí, ale kapacita veřejných služeb se tak rychle navýšit nedá. V letech 2010—2011 jste jako architektka pracovala v Amsterodamu. V čem se tahle evropská metropole Praze podobá a v čem vůbec? Amsterodam je úplně jiný. Nejen kvůli paprskovitým ulicím centra, vodním kanálům a architektuře vysokých, úzkých domů, ale především kvůli převažující cyklistické dopravě, kterou Praha nemá. Na druhou stranu má Praha úžasný systém městské hromadné dopravy, která zase chybí Amsterodamu. V Amsterodamu také hodně prší, takže když jsem jezdila do práce — nešlo jinak než na kole — přijela jsem pokaždé úplně promočená. Jak se architektka stane básnířkou — jak jste Vy osobně přišla k poezii? Bylo to obráceně, nejdřív jsem byla básnířkou — skoro bych řekla, že odjakživa. Dokonce když jsem odevzdávala školní projekty, místo technických zpráv jsem psala básně. Na škole se to tolerovalo, v praxi jsem ale věděla, že to budu muset vyřešit jinak. A tak jsem sice chvilku projektovala, ale velmi záhy jsem to opustila a věnovala se už jen psaní, zkoumání architektury a její poetické reflexi. To zní skoro osudově. Je pro tedy Vás Praha básnickou inspirací? Zdají se Vám některé části Prahy inspirativnější než jiné? Praha je pro mě celoživotní inspirací. Do básní se mi ale nejvíc dostávají její nenápadné detaily, každodennosti, okamžiky. Nejinspirativnější je to tam, kde zrovna jsem, nebo kudy chodím opakovaně. Může to být úplně obyčejná ulice s nečekaným výhledem, tiché stromořadí nebo pár keřů v parku. Čím byste chtěla svou roli básnířky Prahy v období trvání Vašeho mandátu naplnit? Chtěla bych vytvořit poetickou mapu Prahy. Vytvořit aplikaci, do které by široká veřejnost zaznamenávala místa, která v člověku něco poetického otvírají. Ke svému vybranému místu by zúčastnění vložili stručný popis, který by v té mnohosti byl něčím jako kolektivní básní. Také by mě zajímalo, kde bude mapa víc svítit, a kde bude naopak datová tma. A na základě toho pak budu vymýšlet, co s těmito místy dělat dál. Foto: autor — Jan Slavík © DOX