Otakar Auředníček Nad mrtvolou herečky Noc jedna hluboká tvé žití zastřela, to drama života dohrálas docela — já v smutku němém nad tebe se skláním. V tvém čele hrobový a velký leží klid, a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít, a ret tvůj chví se divným usmíváním. Dřív jásalo ti vstříc těch lidí na tisíc, když spil je v šílení lesk tvojích zřítelnic — ten pohled nyní zcela potrhaný. A to jsou všechno teď jen snové ztracení, a zejtra bez hluku v té smutné jeseni tě vyneseme k spánku na Olšany. Tvým žitím prkna byla. Nyní z prken těch tvá chudá rakev jest, v níž v dlouhých, smutných snech pod zemí tou se budeš zachvívati. Truchlivým světlem svým ti měsíc hladí skráň — tvé oko zírá zpět v zašlého žití pláň, kde jak tón zvonů vše se v mlze tratí. A z žití směšné hry ti zbylo v chladný hrob jen kvítků několik uvadlých, z dávných dob od toho, jejž jsi milovala kdysi. A je to vše a dost je toho v rakev tvou, neb ostatní vše lež, a brzy vyhynou všem z paměti tvé bledé, snivé rysy… A z žití prázdného ti zbude zvonů dech, jež kvílí hluboce v nádherných večerech, a v brázdách rovů smutná zář hvězd bílých. A poznáš, že ten život sen byl bláhový jak píseň slavíka, jež v tiché hřbitovy se hrouží plna tónů zasmušilých. A v smutné jeseni svit luny zapadlé až zvolna opře se v ty hroby vychladlé, pak poznáš marnosť žití ztraceného… že hra ta byla jen marná a zpozdilá, a bolem zachví se tvá lebka vyhnilá, až zcela pochopí to prázdno všeho. Co dodává básník Prahy Jaro je tady — pojďme se projít na Olšanské hřbitovy! Jako doprovod předvelikonoční procházky volím elegii za zesnulou herečku, kterou básník Otakar Auředníček (1868—1947) složil, jak z básně vyplývá, den před jejím pohřbem na Olšanech. Verše uveřejnil ve sbírce Zpívající labutě, která vyšla v roce 1891. Pomalu bloumáme mezi hroby — a ze vzdáleného koutu hřbitova k nám doléhá Auředníčkova smuteční píseň. Slovům prozatím nerozumíme, Olšanské hřbitovy jsou rozlehlé. Ale i tak! Melodie je to opravdu strašně zasmušilá; vypracovaný pětistopý a šestistopý jamb ponuře plyne (s tesklivou koncovkou, která dlouho, dlouho doznívá); v rýmech téměř všude nacházíme slova, která jsou pro téma i náladu básně podstatná: zastřela, skláním, klid, mřít, ztracení, jeseni, hřbitovy, zasmušilých, zapadlé, vychladlé atd. Elegie je úplně prošpikovaná různými vnitřními ozvěnami a zvukovými efekty, které podporují žal. Raději nebudu rozebírat, co všechno nás sevře, až slova dolehnou. Jen zmíním, že Otakar Auředníček vynalézavě provazuje herecký třpytivý úděl s pomíjivostí života (vrcholem je proměna prken, která znamenají svět, v prkna, z nichž je sbita „chudá rakev“). A oceňuji také závěrečné trojverší první sloky: mimořádně působivý záznam fáze, kdy posmrtná ztuhlost (rigor mortis) mrtvého těla začíná pomíjet v důsledku hnilobných změn: V tvém čele hrobový a velký leží klid, / a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít, / a ret tvůj chví se divným usmíváním. Na konci básně, v předposledním verši, se prosektura ozve v pěkném echu: „tvá lebka vyhnilá“. Básník herečce tyká — znal ji? 27/3/2025 Petr Borkovec prague.eu/cs/basne-o-praze