Básně o Praze — výběr 49.

sdílet

Olšanské hřbitovy | Zdroj: Prague City Tourism

Otakar Auředníček

Nad mrtvolou herečky

Noc jedna hluboká tvé žití zastřela,
to drama života dohrálas docela —
já v smutku němém nad tebe se skláním.
V tvém čele hrobový a velký leží klid,
a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít,
a ret tvůj chví se divným usmíváním.

Dřív jásalo ti vstříc těch lidí na tisíc,
když spil je v šílení lesk tvojích zřítelnic —
ten pohled nyní zcela potrhaný.
A to jsou všechno teď jen snové ztracení,
a zejtra bez hluku v té smutné jeseni
tě vyneseme k spánku na Olšany.

Tvým žitím prkna byla. Nyní z prken těch
tvá chudá rakev jest, v níž v dlouhých, smutných snech
pod zemí tou se budeš zachvívati.
Truchlivým světlem svým ti měsíc hladí skráň —
tvé oko zírá zpět v zašlého žití pláň,
kde jak tón zvonů vše se v mlze tratí.

A z žití směšné hry ti zbylo v chladný hrob
jen kvítků několik uvadlých, z dávných dob
od toho, jejž jsi milovala kdysi.
A je to vše a dost je toho v rakev tvou,
neb ostatní vše lež, a brzy vyhynou
všem z paměti tvé bledé, snivé rysy…

A z žití prázdného ti zbude zvonů dech,
jež kvílí hluboce v nádherných večerech,
a v brázdách rovů smutná zář hvězd bílých.
A poznáš, že ten život sen byl bláhový
jak píseň slavíka, jež v tiché hřbitovy
se hrouží plna tónů zasmušilých.

A v smutné jeseni svit luny zapadlé
až zvolna opře se v ty hroby vychladlé,
pak poznáš marnosť žití ztraceného…
že hra ta byla jen marná a zpozdilá,
a bolem zachví se tvá lebka vyhnilá,
až zcela pochopí to prázdno všeho.
 

Co dodává básník Prahy

Jaro je tady — pojďme se projít na Olšanské hřbitovy! Jako doprovod předvelikonoční procházky volím elegii za zesnulou herečku, kterou básník Otakar Auředníček (1868—1947) složil, jak z básně vyplývá, den před jejím pohřbem na Olšanech. Verše uveřejnil ve sbírce Zpívající labutě, která vyšla v roce 1891.

Pomalu bloumáme mezi hroby — a ze vzdáleného koutu hřbitova k nám doléhá Auředníčkova smuteční píseň. Slovům prozatím nerozumíme, Olšanské hřbitovy jsou rozlehlé. Ale i tak! Melodie je to opravdu strašně zasmušilá; vypracovaný pětistopý a šestistopý jamb ponuře plyne (s tesklivou koncovkou, která dlouho, dlouho doznívá); v rýmech téměř všude nacházíme slova, která jsou pro téma i náladu básně podstatná: zastřela, skláním, klid, mřít, ztracení, jeseni, hřbitovy, zasmušilých, zapadlé, vychladlé atd. Elegie je úplně prošpikovaná různými vnitřními ozvěnami a zvukovými efekty, které podporují žal.

Raději nebudu rozebírat, co všechno nás sevře, až slova dolehnou. Jen zmíním, že Otakar Auředníček vynalézavě provazuje herecký třpytivý úděl s pomíjivostí života (vrcholem je proměna prken, která znamenají svět, v prkna, z nichž je sbita „chudá rakev“). A oceňuji také závěrečné trojverší první sloky: mimořádně působivý záznam fáze, kdy posmrtná ztuhlost (rigor mortis) mrtvého těla začíná pomíjet v důsledku hnilobných změn: V tvém čele hrobový a velký leží klid, / a světlo u tvé hlavy počíná juž mřít, / a ret tvůj chví se divným usmíváním. Na konci básně, v předposledním verši, se prosektura ozve v pěkném echu: „tvá lebka vyhnilá“.

Básník herečce tyká — znal ji?

27/3/2025 Petr Borkovec

prague.eu/cs/basne-o-praze

získejte od nás pravidelné novinky a tipy na dění v praze

Zadaný e-mail má špatný formát

* odesláním souhlasíte s podmínkami ochrany osobních údajů

Smazat logy Zavřít