Emanuel Lešehrad Malostranský hřbitov Rozvírá se jako památník, do kterého živí psali verše Smrti. Náhrobky zub času ohlodal. A mrtví v hrobech proměnili se v splavy břečťanové Co dodává básník Prahy Básníci nejsou na světě kvůli literárnímu kánonu, ale například proto, aby naše vnímání a prožívání světa komplikovali (dělali složitějším až obtížným) a prohlubovali. A pokud jde o mě, nejen svými verši, ale také svým literárním osudem. O básníkovi, prozaikovi, dramatikovi, esejistovi a překladateli Baudelaira, Whitmana, Mallarmého, německých moderních lyriků a také starých japonských i islandských básní Emanuelovi z Lešehradu (1877—1955) se v diplomové práci bohemistky Lucie Švecové dočteme, že jej „můžeme zvát dekadentem, sentimentálním romantikem, prostoduchým erotikem, iluzivním snílkem, básníkem lunatikem, vizionářem nového světa, který opěvuje vesmír a lidstvo, nadšeným básníkem nové civilizace, přítelem dělníků a protifašistickým básníkem…“ Ano. A snad proto, že jeho inspirace byly tak proměnlivé a že celý život psal a psal a psal a překládal a překládal, je jeho psaní i překládání dnes (ale bylo tomu tak do určité míry i za jeho života) považováno za okrajové. Ale kdoví. Mně jeho snaha za každou cenu a co nejrychleji vtáhnout do svého psaní nové poetiky a napodobit všechny autory, které překládal, nepřipadá pouze nesympatická. Zdá se mi i dojemná, i tragická. Zajímá mě. A jisté také je, že v ní při podrobném průzkumu nalezneme texty nebo místa v textech, která nadchnou. A zkomplikují a prohloubí čtenáři svět. Když jsem otevřel Lešehradovu sbírku Motýl v jantaru z roku 1939 a objevil poetistickou všednodenní báseň s názvem Hůl, byl jsem překvapený i nadšený. Smál jsem se. Básník, jehož vlastní jméno znělo Josef Maria Emmanuel Lešetický z Lešehradu a který vydal prvotinu v roce 1898, píše Hůl Zapomněl jsem hůl večer v kavárně, přespala tam neklidnou noc, zdálo se jí, že jsem umřel, když jsem si ráno přišel pro ni měla takovou radost, že ani nečekala na snídani a hned se mnou šla na cestu kolem světa Krásné! Pro dnešní výběr volím báseň ze stejné sbírky. Má — to musí — obsahovat pražský motiv. Je také bez tečky na konci, letmá a lehká, takové zahlédnutí. A obsahuje dvě pěkné metafory: hřbitov coby „památníček s verši“ a mrtví v hrobech jako „břečťanové splavy“. Druhá lepší než první. 17/3/2025 Petr Borkovec Foto: Ivo Řehák, Zdroj: www.malostranskyhrbitov.cz prague.eu/cs/basne-o-praze