Josef Lukavský Na Petřínské stráni Na Petřínské stráni sám jsem stál, na Petřínské stráni píseň milování sám jsem v jarním jitru poslouchal. A tu píseň zpíval černý pták a tu píseň zpíval a na mne se díval, místo aby hleděl do oblak. Zpívej, černý kose, zpívej víc, zpívej, černý kose, o květech a rose a o všem, co písní můžeš říc. Zpívej srdci mému o štěstí, zpívej srdci mému, že přiletí k němu jeho něžné poupě rozkvésti. Až dozpíváš, pěvče, v dál se vznes, až dozpíváš, pěvče, vyhledej mé děvče a potěš je, neboť pláče kdes… Co dodává básník Prahy Herec ochotnického spolku v Podlesí u Příbrami, později člen souboru smíchovského divadla a také divadla na Královských Vinohradech, režisér, dramatik, básník a publicista se zaměřením na „sociální problematiku českého herectva“, zvlášť na neutěšenou situaci venkovských hereckých společností, Josef Lukavský se narodil v roce 1874 a zemřel v pouhých padesáti šesti letech v březnu 1930. Báseň pochází ze sbírky Písničky pro mou milou, vydané v roce 1925. Je to jako pozpěvování střídané pohvizdováním! K těm kratičkým trochejům s předvídatelnou strukturou a rýmy zpíval-díval, kose-rose ihned můžeme přidat nějakou jednoduchou melodii. Petřínské sady se probouzejí do dne i do jara. Láska je — ale strašně vzdálená. Stará známá nálada: trochu smutná, trochu veselá, sladká hořkost, hořká sladkost. A k tomu pohvizdování ruce do kapes, protože jarní jitro ještě pořád tak studí. Chodím s tou písničkou ráno po Petříně na jaře 2025 a myslím na básníka-herce Josefa Lukavského, na větu z jeho medailonu, kterou najdeme na stránkách jeho rodného Podlesí a která zní: „Těžká rozedma plic vedle nešťastného manželství ztrpčila mu život a donutila ho, aby se vzdal herecké dráhy.“ A na jinou větu z jiného jeho medailonu: „Byl spíše průměrným hercem, většinu jeho repertoáru tvořily malé úlohy.“ Toulám se bezcílně po Petříně a vidím, že na sloce z naší básně, v níž se o kosovi píše, „ A tu píseň zpíval / černý pták / a tu píseň zpíval / a na mne se díval“, něco je! Petřín je kosy úplně nacpaný a všichni ti ptáci mě zkoumavě pozorují. Černá, žlutě lemovaná sklíčka jejich očí zírají odevšad, nelze jim uniknout. Malé úlohy, průměr, problematické vztahy a hrozba nějaké choroby, která souvisí s plícemi, jako by s tím kosím zíráním nějak souvisely. Chodím, hučí mi v hlavě, v mozku mám černý mrak, který houstne. Písnička, již si zahvízdám, trochu utěší – ale utkvělé pohledy černých ptáků neodežene. Začíná jaro. 28/2/2025 Petr Borkovec prague.eu/cs/basne-o-praze