H. C. Artmann Praha já volný jak pták auceps syllabarum astragalizont vnuk arielův vstupuji do oné prahy na podrážce rabbi löwa o níž se pěje že mrholí alfu prší jotu jotu dští omegu: kdo u všech všudy tady uvádí v pohyb mé srdce když ne já sám? Přeložili Josef Hiršal a Bohumila Grögerová Co dodává básník Prahy I velký Hans Carl Artmann (1921—2000), možná ten největší zjev německy psané poezie druhé poloviny dvacátého století, chodil po Praze. A to není všechno: vedle dánštiny, angličtiny, francouzštiny, jidiš, holandštiny, švédštiny, španělštiny aj. ovládal tento jazykový génius také češtinu, a to tak, že překládal Holana a Seiferta. O svých znalostech českého jazyka se vyjádřil takto: „Bolestně se mě dotýká, že si v Praze svedu objednat jídlo sice česky, ne však bez cizího přízvuku, takž se zde raději postím.“ Přítomnou báseň napsal tedy H. C. Artmann vyhladovělý a její rozlet tomu odpovídá. Čtenáři tentokrát nenapovíme ani nevyložíme vůbec nic a necháme ho, ať si poradí sám — nebo dobře, prozradíme, že „auceps syllaborum“ znamená „ten, kdo chytá slabiky“ neboli „lovec slabik“ nebo „chytač slabik“ anebo „lapač slabik“, volněji „rybář slabik“ nebo „ptáčník slabik“. A prozrazujeme to jenom proto, že se nám takové označení pro básníka zdá příhodné. Básník, který nepozoruje slabiky svých básní, obvykle za moc nestojí. Místo dalšího výkladu nabízíme Artmannovu odpověď na otázku, na co jste hrdý. Básník odpověděl: „Na to, že dovedu vylítnout z kůže a vklouznout do jakékoli jiné, že u knih po čichu rozeznám století, jazyk a eventuální místo vydání a že konečně svedu vše proměnit v jazyk, tj. v literaturu, a že naopak s jazykem provádím, co se mi zlíbí.“ Dobrý čich, lítání z kůže do kůže a oddanost jazyku, která se projevuje tak, že mu pořádně vypráším kožich – tohle jsou pravé dovednosti a povinnosti básníka! 18/2/2025 Petr Borkovec prague.eu/cs/basne-o-praze