Praze Antonín Sova V par chumle zahalena měkce spala v prostoru sněhu zachmuřená Praha, vlak hvízdnul ostře, z mlh se rýsovala nádražní světla vstříc… Zas doma, doma!… Mne to náhle chytí, má prsa svírá, na mé srdce sáhá, hlav lidských rozvířené vlnobití mi opět šlehá v líc. Ten perron, smutné, posněžené domy, hřmot povozů a lidí přiliv náhlý a ve světlech lamp chvějící se stromy, mne vždycky pozdraví. Hned venkov jako stín mi bledne v duši, pruh plání sněžných nedozírný, táhlý, údolí pustá, lesy, kam vír buší, a vítr hvízdavý. V dřímotě celé Čechy v samém sněhu, jež sladce viděl jsem, tak tvrdě spáti, vsi, potoky a černé stíny břehů, kde bouřil vlaku třesk, z mé duše mizí náhle v městském vření, řad mostů světlý kývá, ve tmě tratí se věží fantomy jak v zamyšlení pod tíží starých fresk. ………………………………………….. ………………………………………….. …………………………………………… …………… Co dodává básník Prahy V jednom z minulých dílů jsem otiskl a komentoval sonet vytvořený irským básníkem Justinem Quinnem z vět dopisu Jana Nerudy. Báseň pojednávala o strašné tísni, jež Nerudu sevře, o temnotě, která ho obklopí při každém návratu do našeho hlavního města. Dnes publikujeme úvodní část dlouhé básně Antonína Sovy (1864—1928) z proslulé rané sbírky Květy intimních nálad (1891), v němž se do Prahy vjíždí — v tomto případě se jedná o návrat vlakem a na nádraží — nadšeně a se zapálenou důvěrou, Praha zde jako u Nerudy „svírá srdce“, ale nikoli tísní a obavou. Tady hlavní město láká a volá a pasažér, který stoupá na perón, je do něho vášnivě zamilovaný. Báseň, jak řečeno, zde není komplet. Nikoli proto, že by Antonín Sova v dalších slokách (celkem jich je 22) psal hůř, nebo něco podobného, to ne: jen se v dalších verších věnuje především různým úkolům, které Praha (ten štít, ten val, ta skála, ta stráž) plní a v budoucnosti plnit bude; Praha je různě antropomorfizována, myslí, dumá, chrání a chránit bude, je vychovatelkou svých obyvatel, což se ve dnech příštích zdravě projeví, atd. atd. Mě to příliš nebaví, ačkoli je to vlastně naléhavé a působivé i po letech, kdy se aktuálnost a angažovanost Sovovy básně dávno vytratily. A navíc — Antonín Sova psal tyhle sloky cca v šestadvaceti! Takže výborný. Skoro ještě chlapecké vznícení a bezvýhradná víra v rušné, staroslavné hlavní město. Proč ne? Úvodním slokám dávám přednost, protože Sova mě v nich bere s sebou do vlaku, k okýnku se záclonkou, do vzpomínek na místa, která opouštím, mezi detaily prostoru, kam přijíždím. Sedím tam s ním, on to umí tak nastrojit, že ani nevíte a stojíte, sedíte, rozhlížíte se v jeho působivých obrazech. Venkovské lesy, v nichž — povšimněte si! — fouká dvojí vítr („lesy, kam vítr buší“ a také „vítr hvízdavý“), se vytrácejí na skle kupé a dvojí lesní vítr se proměňuje ve hvizd vlaku a v nadšené bušení krve toho, kdo vjíždí. Spící Čechy s černými stíny břehů střídají světla velkoměsta, rafinovaně tlumená nebo s příměsí černi a z temnoty se působivě vyvazující. Antonín Sova měl výjimečný smysl pro „přechody“ barev, dob, období, nálad… Uměl je. Pozorujme slovo „světlo“: nádražní světla se rýsují z mlhy; stromy (zimní, tmavé) se chvějí ve světlech lamp; řada světlých pražských mostů se kývá (a vzápětí opět, už v jiné souvislosti, padne slovo „tma“). Nádherné umění. Čteš — a vzápětí už nečteš, ale vjíždíš, noříš se pozvolna do zimní Prahy, staré obrazy postupně blednou, nové nabírají ostřejší kontury. Chvění a vlny, neúplné zapomínání, rozpoznávání a neustálé zpřesňování, rytmus a cituplný nepořádek. Omyly a smutek a očekávání. Vítej! 30/12/2025, Petr Borkovec