Roráty u svatého Víta Jiří Karásek ze Lvovic Sníh leží v ulicích, a poslední V tmách svítí hvězdy, než se rozední. Jdu, dítě, za matkou a mám ten sen, Že v stopách světcových jdu, Podiven. Václavská kaple v drahokamech plá, Na sloupcích z vosku světla hoří mdlá, Rorátní zpěvy chrámem zní, jenž ztich’, Jak zněly dávno v časech Karlových. Přítomnost není, mrtví žijí teď, A k záhadě má dítě odpověď, O „Poslu z nebes“ zpívá duší vzňatou. Na prahu kaple stojí andělé, Kde zlatem malta září setměle, Kruh na dveřích se rosí krví svatou. Co dodává básník Prahy Velice pozdní jamby zásadní osobnosti české literární dekadence Jiřího Karáska ze Lvovic (1871—1951). Pocházejí ze sbírky Hvězdy nad Prahou z roku 1939 a autor je později přetiskl také ve své sbírce úplně poslední, kterou opatřil názvem Poslední vinobraní a vydal v roce 1946 (nakladatelem byl slavný Otakar Štorch-Marien, nakladatelstvím slavné Aventinum; publikace vyšla jako 9. svazek v osvobozené republice). S mámou na roráty do Víta… do kaple svatého Václava… vstát v půl čtvrté ráno, vypít řídkou meltu a… sněhem se probrodit mezi planoucí drahokamy. Strašný mráz — i v kapli! Blouznit o svatém Václavovi, jeho zavraždění a připadat si jako Václavův věrný Podiven, nejbližší panoš, zasvěcený do všech Václavových intimností, který po pánově vraždě tolik naříkal, že byl oběšen. Tvrdí legenda. Jiná tvrdí něco jiného, ale oběšením to končí tak jako tak. Pozoruhodné bylo — a malý Josífek Karásek (pravé jméno dekadenta ze Lvovic!) o tom jistě od své maminky věděl — že Podivenovo oběšené tělo se po několik let nerozkládalo a dál mu rostly vlasy a vousy. Bujné, doufám. Já ten raný básníkův zážitek prožívám… jsem v kapli taky… taky držím mámu za ruku a… vidím a prohlížím si předvánočně dobře naladěné anděly, jimž křídly prosvítá zlatá malta a mezi svatozáří a ohybem obrovské perutě tajemně plane hloubka drahokamové jeskyně. Dávné skutky ožívají, jsou viditelné, hmatatelné atd. „Přítomnost není,“ říká se v devátém verši — ale „hlubší přítomnosti“, kterou vnímá a prožívá dítě, je báseň plná až po okraj. Na prahu stojí andělé, Kde zlatem malta září setměle, Kruh na dveřích se rosí krví svatou. Báseň má, představte si, pokračování. Jiří Karásek ze Lvovic připsal ještě jeden sonet, v němž líčí, jak po letech — zestárlý, osamělý, dávno po matčině smrti, sám — míří na roráty do chrámu svatého Víta. Báseň je to smutná, tak smutná, rezignovaná; o životě se v ní říká, že je „zmařený“, vzpomíná se na maminku atd. Básník sám o sobě hovoří jako o „v mrazu mroucím ptáčeti“ a oslovuje se takhle: Poutníče marný žitím zmařeným, Tvůj advent minul, vyvanul jak dým… Ohledně zářících jaspisů a ametystů a zlaté malty vyvanulost triumfuje: Mdle skví se drahokamy leštěné, Na stěnách v zlatou maltu vsazené… Zdrcující! Ten gramatický rým! Drahokamy leštěné, v zlatou maltu vsazené. A je to. Jak já tohle prožívám. 16/12/2025, Petr Borkovec