Věže Ludvík Kundera 1 Tyčí se k nebi, pokud nejsou špice? Hodiny rovněž nejsou vidět… A tak se zpocení a skuhrajíce suneme časem za fantómem naděje. 2 Kopule, pod nimiž se něžně šeří… To se ví, že se tam něco drsného děje! I budiž dovoleno zaláteřit si a sunout se časem za fantómem jasu. 3 Někdo se pořád motá vzhůru do zvonice. Hádá se v duchu a šermuje pěstí. Takže i my musíme ve znamení motolice sunout se časem za fantómem — čeho? Co dodává básník Prahy Dnes krátce. Tři čtyřveršové sloky básníka, překladatele, dramatika, výtvarníka a editora Ludvíka Kundery (1920—2010) pocházejí ze sbírky Ztráty a nálezy (1991). Nevím, zda se báseň děje na barokní svatomikulášské městské zvonici na pražské Malé Straně, ale vždycky jsem si to tak představoval. 215 schodů, výška 65 metrů. Když jsem na věž kdysi — je to dávno — stoupal za fantómem něčeho, bylo to právě kvůli této básni, která mě k sobě přitáhla kulhajícím rytmem a rýmováním, směsí všednosti a vypjatého tázání, bolením hlavy z výšky a namáhavého výstupu a motolicí z jasu a naděje. Hlava mi třeštila a srdce bolelo už v polovině výstupu, a tak jsem si tenkrát sedl na rozestlanou postel ve výklenku, kde kdysi asi spával hlásný (takové atrakce jsou na té zvonici k vidění). Seděl jsem v pruhovaných duchnách tak dlouho (myslím, že jsem si dokonce zdříml), až pokladní, která mě dole sledovala v televizi (ve výklenku byla samozřejmě kamera), vystoupala nahoru a drsně mě oslovila, poučila, vyhodila (myslím — jsem si i po letech skoro jistý — že řekla: „Tady není žádná noclehárna, milej pane!“, a taky „Buď nahoru, nebo dolu, tak si vyberte!“). Zašermoval jsem v duchu pěstí a – sešel dolů. Začínal tenkrát advent – tak jako začíná nyní — a výhled se nekonal. Ale tu báseň si od té doby vyhledávám na začátku prosince každý rok. Jednou se vyškrábu až nahoru!! A vezmu s sebou i ženu a děti. Špice nešpice! Skuhrajíce neskuhrajíce! 1/12/2025, Petr Borkovec